„Zbývá posledních několik stovek lístků, zdá se, že bude areál zcela vyprodaný,“ říká Václav Duben, jeden z organizátorů akce. V brzké době bude předprodej ukončen, lidé tak mají poslední možnost na zakoupení vstupenek za zvýhodněnou cenu 350 Kč.
Michal David vystoupí v rodišti spisovatele Jaroslava Haška vůbec poprvé. „Už teď se těším, jak to spolu se zaplněným amfiteátrem rozjedeme,“ vzkazuje návštěvníkům král diskoték.
Brány areálu se otevřou v sobotu 14. června v 18 hodin, o hodinu později začne samotný program. Ten odstartuje diskotéka 80-90 let v podání DJ´s Martina Hájka, který s Michalem Davidem uvádí pořad DISCOPŘÍBĚH na rádiu KISS. Následovat bude dvouhodinové vystoupení Michala Davida a po skončení bude pokračovat diskotéka 80-90 let opět v podání DJ´s Martina Hájka. „Zavzpomínáme i na legendární céčka, bude možnost si je zakoupit na místě. Ukončení programu plánujeme okolo půlnoci,“ uzavírá Duben.

Stanislavu Bernardovi ( ⃰1955), spolumajiteli renomovaného českého pivovaru, není jedno, co se kolem něj děje. Příkladem je jeho úspěšné lobbování za sníženou spotřební daň na pivo nebo založení Nadačního fondu proti korupci, který otevřel kauzy rozkrádání Dopravního podniku hl. m. Prahy či zadávání IT zakázek na ministerstvu práce a sociálních věcí. Nově o Bernardově veřejné angažovanosti svědčí jeho kniha TVRDOHLAVÝ MUŽ, která právě vychází.
Na třiadvacetileté cestě ke kultovnímu českému pivu měl autor možnost zblízka poznat úskalí českého podnikání. Své zkušenosti a pohled na naši společnost zachycuje v knižní biografii, která začíná úvěrovým thrillerem a vydražením humpoleckého pivovaru. Bernard zde předkládá svůj způsob uvažování, zamýšlí se nad spornými privatizacemi a zákony, reklamou, mediálními bublinami, politickou korupcí a Evropskou unií, ale také nad rodinnými vazbami a životními prioritami. Především však představuje svět pivovarnictví, kde je nadprůměrně silná konkurence: Pivní promiskuita hospodských je velmi individuální a vyvíjí se to v čase. Ze začátku – a první s tímhle fíglem přišly Krušovice – byla obrovská: majitel restaurace dostane od pivovaru peníze za to, že bude čepovat jejich pivo – nemluvím o standardním servisu, kdy se dodá výčepní zařízení a další reklamní záležitosti. A pro ty hospodské nejde o žádný risk, protože to dělají ty největší značky, jsou to tedy jen peníze navíc. Ochuzuje to „pouze“ zákazníka, protože takové kroky nepřirozeně ohýbají trh…

Kniha má dvě linie – tou hlavní je unikátní příběh pivovaru, příběh mladého inženýra, jenž si se dvěma přáteli vzal v 90. letech obrovský úvěr na zakoupení chátrajícího humpoleckého pivovaru: Pivovar, který jsme vydražili, měl totálně pokaženou pověst, pivu se nejdřív říkalo „humpolecký samoser“, pak zas „Bernardovy sračky“. Kdysi platilo úsloví: „Pivo z Humpolce udělá z vás pitomce“… A teď má člověk ruinu, stroje se každou chvíli kousnou, takže musíte lidi poslat domů a večer je zas svážet, abychom pivo stočili a měli co prodávat… V Humpolci jsem bydlel během poměrně krátké doby na mnoha místech… přespával jsem na karimatce a ve spacáku na zemi v pivovaru – před šestou mě vždycky budila uklízečka při vytírání mokrým hadrem. A následně jsem bydlel na internátu, kde jsem si pronajal jeden pokoj…
Druhou linii knihy tvoří Malá podotknutí nad šnytem, autorovy postřehy týkající se aktuálních témat: Myslím, že z výrazu „podnikatel“ začali dělat sprosté slovo lidi jako Paroubek, tedy aspoň nejvýrazněji. Jasně, už dřív byla ta fialová saka, bílé ponožky a nekonečný seriál afér… To byl důsledek sepětí podnikatelského sektoru a politiků. Jakmile se tyhle dvě roviny začnou prolínat, tak je to vždycky průšvih – pro ně zisk, pro lidi průšvih, protože z politika pak může být šašek v rukou podnikatele. Ale myslím, že systematicky štvát proti podnikatelům začal opravdu až Paroubek. A další v této rétorice pokračují i proti živnostníkům, kdykoliv se jim to zrovna hodí do krámu…
Když jde o nezdravé prolínání podnikání a politiky, Bernard ví, o čem mluví. Dva roky bojoval za zákon o snížené spotřební dani, v jehož důsledku dnes existuje velký počet českých pivovarů a piv. Název knihy Tvrdohlavý muž odkazuje na jeho neústupnost v prosazování projektů, o jejichž závažnosti je přesvědčen: Lux zas jenom nasliboval a neudělal nic.
A Kočárníkovi se to zdálo logické, avšak pak byl zatlačen do defenzivy ostatními
s Klausem v čele… Parlament zákon schválil v prosinci 1994. Pak to ale ještě Václav Havel dal přezkoumat Ústavnímu soudu. Já si ho vážil a vážím, ale tohle byl jeden z projevů jeho neprofesionality – měl totiž kolem sebe, jako každý politik, různé lidi. Ale byli to amatéři… Ovšem Ústavní soud nám dal naštěstí za pravdu. Takže se mi podařilo prosadit zákon proti vůli premiéra Václava Klause, liberálního ekonoma, a taky proti vůli prezidenta Václava Havla.

Bernard se aktivně zajímá o politiku už čtvrt století. V kapitole O reklamě, politice a zaměstnancích vzpomíná, jak s pomocí piva hájil českou demokracii: Třeba v roce 2010 mě děsilo, že by měl vyhrát volby Jiří Paroubek, člověk s diktátorskými sklony. A vyšel průzkum, že sociální demokraty by volilo jen minimum studentů. Tak jsem si říkal, že by bylo dobré, aby se na to mladí nevykašlali a šli volit. Za čestné prohlášení, že pětaosmdesát procent lidí z maturitních tříd půjde k volbám, jsme dávali bečku piva a vysokoškolákům zas bednu piva na jednoho studenta… K tomu ještě chci podotknout, že nešlo o žádné rozdávání alkoholu dětem, byli to voliči, takže dospělí. A já jsem samozřejmě nikomu neříkal, že to je proti Paroubkovi, a nikomu jsem taky neříkal, koho má jít volit – nechci z nikoho dělat pitomce a nechci nikoho korumpovat… O této naší kampani tehdy psali dokonce ve Wall Street Journal či v Herald Tribune ve smyslu: Zachrání pivo českou demokracii?

Bernard kriticky hodnotí vývoj českého státu: My jako pivovar Bernard jsme se za těch dvacet vyhrabali z ohromných dluhů do zisku a určité finanční rezervy, z ruiny jsme postavili moderní pivovar, zatímco Česká republika se čím dál víc zadlužuje – to je úplně naopak… Nešetří ani kritikou na adresu Evropské unie: Evropská unie je pro mě celkově zásadním zklamáním. Na konci osmdesátých let jsem se těšil, že se zbortí komunismus a přijde nějaký funkční systém, ale mezitím se socialismus opravdu rozlezl po celé Evropě. To s sebou nese spoustu nesmyslů – základní je představa, že člověk dokáže něco řídit efektivněji než přirozená nabídka a poptávka… dnes dělají nařízení bruselští úředníci, kteří vystudují školy, a hned se nechají zaměstnat v byrokratickém aparátu Evropské unie, takže nemají vůbec žádný pojem o podnikání a reálném životě. A k tomu ještě nutno dodat – odhad je, že bruselský úředník má trojnásobně vyšší mzdu, než je průměr u obyvatel Evropské unie…
Zatímco státní dluh České republiky má dnes dlouhou řadu nul, Rodinný pivovar Bernard splatil obrovské počáteční úvěry a již léta je prosperující firmou, která vyváží pivo do různých koutů světa. Kniha Tvrdohlavý muž ukazuje, že novodobá česká historie, to nejsou jen nedůvěryhodní politici, ale také osvícení podnikatelé, kteří se nebojí riskovat a kteří mají své sny a vize.

Některá z rýpnutí na adresu značky Bernard, která autor se smyslem pro humor umístil na obálku knihy:

Pivo dobré, majitel magor. P. Š.
To by mě zajímalo, kde na to ty prachy nakradli? R. R. S.
Pivo Bernard nepiji a majitele nesnáším, je to vůl. R. K.

Odpovědný redaktor a spoluautor knihy Ondřej Horák
Počet stran 216, MOC 348 Kč
Vydalo nakladatelství 65. roku 2014
www.65pole.cz

Stanislav Bernard ( ⃰1955) se narodil v Opavě a vyrůstal v nedalekém Háji ve Slezsku. Po opavském gymnáziu pokračoval ve studiích na Fakultě strojní a elektrotechnické Vysoké školy dopravy a spojů v Žilině. Pracoval v různých podnicích jako elektrokonstruktér, investor či vedoucí technického provozu, po listopadu 1989 byl kooptován do funkce místopředsedy Okresního národního výboru v Opavě. Podílel se na vydávání tamního časopisu Region. V roce 1991 společně s Josefem Vávrou a Rudolfem Šmejkalem získali v dražbě humpolecký pivovar – vznikl tak Rodinný pivovar Bernard. O dva roky později spoluzaložili také rádio Vysočina v Jihlavě. V roce 1993 stál Stanislav Bernard rovněž u zrodu Českého svazu malých nezávislých pivovarů. Jako jeho prezident dosáhl v roce 1995 prosazení diferencované spotřební daně – díky tomuto úspěchu dnes v České republice stále existují desítky malých průmyslových pivovarů a vzniklo již více než dvě stě hospodských minipivovarů. V roce 2000 získal ocenění Pivovarská osobnost století a Brand manager České republiky, před třemi byl pak jmenován Marketérem roku. V roce 2011 též spoluzaložil Nadační fond proti korupci. V anketě Czech Top 100 se stal letos Rodinný pivovar Bernard druhou nejobdivovanější potravinářskou firmou ČR.
Stanislav Bernard je ženatý, s manželkou Helenou mají dceru Hanu a syna Filipa. K jeho zálibám patří sport a jóga.

Stanislav Bernard: TVRDOHLAVÝ MUŽ (oficiální anotace nakladatelství) Vlastní cestou k poctivému českému pivu… To je směr, jímž se v roce 1991 vydal Stanislav Bernard se svými společníky v humpoleckém pivovaru. A zatímco státní dluh České republiky má dnes dlouhou řadu nul, Rodinný pivovar Bernard splatil obrovské počáteční úvěry a již léta je prosperující firmou, která vyváží pivo do různých koutů světa. Nejoriginálnější český pivovarník, kterému vůbec není jedno, co se kolem něj děje. Manažer, jenž zůstává nohama na zemi a neztrácí smysl pro humor. Otevřený člověk, který ví, že úspěšné podnikání stojí především na kvalitě, kreativitě, spolupráci a odvaze neustále vstupovat na neprobádaná území.
Díky originálnímu stylu se z piva Bernard podařilo vytvořit kultovní značku. Kniha Tvrdohlavý muž ukazuje, že novodobá česká historie, to nejsou jen nedůvěryhodní politici, ale také osvícení podnikatelé, kteří se nebojí riskovat a kteří mají své sny a vize. Vědí, že se nemůžou líbit úplně každému. Ale právě pro svou osobitost a svéráznost jsou hodni následování.

Eva Pilarová o fotografování:
Prvně jsem se zmocnila tatínkova fotoaparátu, když mě bylo zhruba šest let. Výsledek nic moc, namísto komplet tatínka jen jeho nohy. Další pokusy už byly poněkud úspěšnější. Stabilně jsem začala fotografovat před čtvrt stoletím, nejprve rodinné fotografie a když se i pro mě otevřely hranice do celého světa, fotila jsem exotické krajiny, vzdálená města, západy slunce nad mořem, nádhernou Hawaii, klokany v Austrálii apod.
Velkým zlomem bylo zakoupení digitálního fotoaparátu a setkání v ateliéru s fotografem panem Josefem Loudou. Fotil mě tehdy pro televizní časopis, výsledek se mě líbil, ale vytkla jsem mu, že vzhledem k mému věku, mohlo být pozadí světlejší, že to omlazuje. „Žádný problém“, pravil pan Louda, kliknul párkrát myší a na počítači se objevilo světlé pozadí. Doma jsem se pak podívala, jestli mám ve svém počítači podobné zařízení, našla jsem „cosi“, co dělalo s fotkami divy (slovo „cosi“ píšu záměrně, protože pan Louda mě poradil, abych nikdy nikomu neřekla, jaký program k upravování fotografií používám). A byla jsem ztracená. Desítky hodin jsem vysedávala u počítače a upravovala fotografie. Když jsem se pochlubila s výsledkem svému manželovi, trochu rozpačitě podotknul: „Tak to se bude líbit akorát panu profesorovi Knížákovi“ a Tobě. Tak moc mu to připadalo moderní.
Ale moje výtvory přece jen pár lidí zaujaly a já měla v nakladatelství Kanzelsberger v Praze na Václavském náměstí v roce 2005 svoji první výstavu. Na tu přivedl pan Louda svého kamaráda, výtvarníka Jana Brabence. Pan Brabenec žije ve Vídni a má tam galerii. Nabídl mě, abych vystavovala i u něho. Podezřívavě jsem se rozhlížela, kde je skrytá kamera, ale nabídka byla míněna vážně. Obrázky měly úspěch a od té doby mám za sebou už celou řadu samostatných výstav v českých a moravských městech. Z těch zahraničních je to vedle zmíněné Vídně ještě Moskva, Doněck, Bratislava a Berlín. Jedna fotografie v rámci výstavy „Múza očima múz“ visela i v galerii v Chicagu. Tou múzou je skvělá harfenistka paní Zbyňka Šolcová a vedle skutečných skvělých fotografek světových jmen bylo tam i moje „dílko“. A za to zase může pan Louda. Ještě musím dodat, že fotografové, kteří sami vystavují a publikují, jsou k mým fotkám shovívaví, tu poradí, tu pochválí, tu významně mlčí. Ti, kteří nevystavují a nepublikují, zatracují mně. Dokonce mi jeden napsal, jak můžu takový paskvil vystavovat dokonce i v zahraničí, že ho to vytočilo do bezvědomí. Odepsala jsem mu, že nechápu, proč se nechá vytočit zpěvačkou a ještě k tomu blondýnou. Pak už se neozval.
Kromě samostatných výstav vystavuji společně s fotografkou Helenou Štefanovou.
Mimochodem tato výstava bude moje 52. v pořadí a pátá společná s Helenou.

Helena Štefanová o fotografování:
Můj první fotoaparát jsem si koupila téměř před 50lety. Jela jsem, tehdy na zahraniční, vysněnou dovolenou, do tehdejší Jugoslávie. Takové vytoužené zážitky jsem si přála zachovat. Navštívila jsem vetešnictví, něco jako dnešní bazar a koupila jsem si ten nejlevnější - za celých 200,- Kč. Takto vybavena jsem se stala velkou fotografkou a zdokumentovala jsem celou dovolenou. Po návratu jsem se, shodou okolností dozvěděla, že na jedné brněnské vysoké škole hledají dokumentaristku. Povzbuzena prvním úspěchem a vyzbrojena drzostí mládí jsem se do konkurzu přihlásila. Měla jsem štěstí, vzali mě. Začala jsem pronikat do tajů fotografování, poznala jsem co je to černá komora, alchymie vyvolávání černobílých filmů a černobílých fotografií. Dlouho jsem však v temné komoře nezůstala. Zlákalo mě něco úplně nového. Začínaly první sálové počítače a já přešla na Katedru matematických strojů. Ale fotografování jsem neopustila, to nešlo, jak jednou začnete, už vás to nepustí. Začala jsem dělat fotoreportáže z konferencí, seminářů, nakonec i z rodinných oslav svých, i mých kolegů. Zúčastňovala jsem se amatérských fotografických soutěží, kde jsem i několikrát vyhrála. Soukromý archiv narůstal a při pořízení digitálního fotoaparátu jsem fotografie začala ukládat do počítače. Prohlížení většího množství fotografií tak bylo podstatně rychlejší a jednodušší. Při společném prohlížení se sestřenicí Evou, nás napadlo, že bychom mohly udělat nějakou společnou výstavu. Zatím jsem fotografovala pouze realitu, zatím co Eva fotografiím dává další – umělecký rozměr. Aby výstava měla společného ducha, začala jsem zkoušet svoje fotografie, převážně květiny či motýly, také počítačově upravovat. Spojovacím prvkem výstavy FOTOOBRÁZKY jsou naše společné fotografie. Mým úkolem je pořídit fotografie z města, kde výstavu pořádáme a Eva je potom „umělecky“ zpracuje. Pak jen doufáme, že se fotografie budou líbit, udělají vám radost a potěšení tak, jako nám.