Seznam Mistrů tradiční rukodělné výroby Kraje Vysočina rozšíří tvůrkyně malovaných kraslic, výrobce šindele a dřevěných holubiček
Zavřít foto...
Zpět nahoru na obsah...Seznam Mistrů tradiční rukodělné výroby Kraje Vysočina rozšíří tvůrkyně malovaných kraslic, výrobce šindele a dřevěných holubiček
Tři nové Mistry tradiční rukodělné výroby Kraje Vysočina pravděpodobně získá náš region v letošním roce. Ke stávajícím oceněným titulem v roce 2016 – pilnikáři Drahomíru Smejkalovi a koláři Aleši Uherkovi - se zřejmě přidají výrobce dřevěných holubiček Jindřich Toman z Pelhřimova, Hana Šmikmátorová, která nejen v Jihlavě maluje horácké kraslice, a výrobce tradičního šindele Jindřich Holub z Pohledi u Havlíčkova Brodu. Rada Kraje Vysočina dnes tyto tři zručné kandidáty doporučila ke schválení krajskému zastupitelstvu, které bude navrhované tituly schvalovat na svém nejbližším březnovém zasedání.
Seznam Mistrů tradiční rukodělné výroby Kraje Vysočina vede a zároveň přijímá a hodnotí návrhy na udělení titulu Muzeum Vysočiny Třebíč, které je současně Regionálním pracovištěm tradiční lidové kultury v Kraji Vysočina. „V minulém roce jsme udělovali tituly poprvé, letos s oceněními pokračujeme. Chceme podpořit vznik nové tradice, která propojí mladší i starší generaci zabývající se rukodělnou výrobou, tradicemi i zvyky,“ připomněla záměr ocenění náměstkyně hejtmana Kraje Vysočina pro oblast kultury, památkové péče, cestovního ruchu a mezinárodních vztahů Jana Fischerová s tím, že pokud krajské zastupitelstvo návrhy schválí, titul si mistři slavnostně převezmou v Muzeu Vysočiny Třebíč v sobotu 22. dubna.
Výroba tradičních štípaných holubiček ze smrkového dřeva
Jindřich Toman z Pelhřimova
Celý život pracuje jako lesník a zajímá se o tradiční techniky práce se dřevem. Vedle výroby holubiček, za kterou je nominován na udělení titulu Mistr tradiční rukodělné výroby Kraje Vysočina, je to především štípání šindele a výroba nebo rekonstrukce šindelových střech. V Kraji Vysočina je patrně jediným, kdo holubičky vyrábí.
Malování horáckých kraslic technikou voskové batiky
Hana Šmikmátorová z Jihlavy
Hana Šmikmátorová se jako členka folklorního souboru Vysočan naučila malovat horácké kraslice v roce 1973 na kurzu lektora a horáckého národopisného pracovníka a učitele Vratislava Bělíka. Malování kraslic provází Hanu Šmikmátorovou celým životem, v současné době je už v penzi, horácké kraslice ale tvoří stále a své dovednosti se snaží předávat dalším generacím. Od roku 2010 se pyšní titulem Mistryně – mistr lidové umělecké tvorby kraslic.
Výroba šindele tradičním postupem
Jindřich Holub z Pohledi u Světlé nad Sázavou
V rodině Jindřicha Holuba se práce se dřevem udržovala po generace, protože dříve patřila tato zručnost k základnímu vybavení každého sedláka. Jindřich Holub, od roku 1992 starosta obce Pohleď, se snaží jít ve šlépějích svých předků a zachovávat tradiční postupy při správě Michalova statku v obci na Havlíčkobrodsku. Proto při opravě střechy statku nakonec začal vyrábět šindele sám podle tradičních postupů ze dřeva pomocí tradičních nástrojů bez jakýchkoli moderních úprav.
Rád by svojí prací ve skanzenu přispěl k poznání minulosti, zaměřuje se především na život lidu před rokem 1850, tj. před průmyslovou revolucí.
Monika BROTHÁNKOVÁ
Pro zdravého člověka jsou to drobnosti, pro nemocného velká pomoc, bez které by se neobešel
Zavřít foto...
Zpět nahoru na obsah...Pro zdravého člověka jsou to drobnosti, pro nemocného velká pomoc, bez které by se neobešel
Rozhovor s Terezou Chlupáčkovou, DiS., vedoucí Denního stacionáře Pohodář Luka nad Jihlavou, který v roce 2017 slaví teprve rok své existence.
Jste od počátku vedoucí Denního stacionáře Pohodář v Lukách nad Jihlavou. Jaké jste se k práci dostala?
V návaznosti na střední odbornou školu sociální v Jihlavě jsem vystudovala obor sociální práce v Pardubicích a nastoupila jsem do Integračního centra Sasov, které poskytuje služby rodinám dětí s autismem a mentálním postižením. V tomto denním stacionáři jsem získala první zkušenosti s tímto typem zařízení, a proto jsem se přihlásila do výběrového řízení pro práci v Denním stacionáři Pohodář. Ten se v době, kdy jsem byla na mateřské dovolené, otvíral. Tím, že jsem v denním stacionáři již pracovala, bylo pro mě snazší zorientovat se. Nešla jsem tedy do nejistoty.
Denní stacionář je první službou tohoto druhu, která funguje pod Oblastní charitou Jihlava, můžete nám přiblížit, komu je služba určena a jak funguje?
Naší cílovou skupinou jsou senioři a dospělé osoby se zdravotním postižením z Luk nad Jihlavou a okolí, kteří nemohou, nebo nechtějí zůstat doma sami. Uživatele podporujeme v soběstačnosti a v aktivním vyplňování volného času. Naši uživatelé se dostanou do společnosti nejen svých vrstevníků. Jejich rodina získá prostor odpočinout si při péči o své blízké. Nebo mohou i nadále docházet do zaměstnání, aniž by měli strach o pečované osoby, které zůstávají doma přes den sami. Jsme ambulantní služba a to znamená, že činnost naší služby probíhá ve stacionáři. V domácnostech uživatele se tedy odehrává pouze vyzvedávání uživatele a drobná pomoc s tím spojená. Denní stacionář Pohodář funguje v Lukách nad Jihlavou teprve něco přes rok. Je o službu zájem? Kolik lidí asi denně obsloužíte? O službu je zájem, ale celková kapacita 15 osob na den prozatím naplněna není. Počet uživatelů se každý den pohybuje mezi čtyřmi až osmi. Několikrát se nám ale již stalo, že stacionář navštívilo i dvanáct uživatelů. Každý z nich využívá naši službu po tu dobu, kterou si sám určí nebo potřebuje. Někdo je u nás celý den, někdo například jen tři hodiny a odchází, nebo jej odvážíme domů. Většina našich uživatelů chodí v pravidelných intervalech – každý den, dvakrát týdně, třikrát týdně odpoledne, jednou týdně dopoledne apod. Potom k nám dochází i uživatelé, kteří jsou více flexibilní a ozývají se nám podle svého volného času a zájmu.
Jak se k Vám uživatelé dostanou? Jsou to lidé přímo z Luk, nebo i z okolí či Jihlavy?
Jak jsem se již zmínila, pro uživatele si buď jezdíme, nebo je vozí rodina. Jedná se o obyvatele Luk nad Jihlavou a okolí (i vzdálenějšího). Vždy je to hlavně o domluvě. Tento svoz je zpoplatněný dle platného ceníku, a proto i vzdálenost a tedy i cena, u mnoha lidí rozhoduje. V minulosti jsme zajížděli např. i do Jihlavy. Nyní jsou nejvzdálenější místa svozu našich uživatelů v okruhu 15 kilometrů.
Jak vypadá den v Denním stacionáři Pohodář? Co u Vás mohou uživatelé zažít?
Každý den je trochu jiný. Vše závisí na skladbě uživatelů. Každý má své potřeby a dle toho se odvíjí, co se v které dny a v jakém pořadí děje. Některé dny jsou více „povídací“, jiné se věnujeme výrobě drobných předmětů, výrobků a sezónních dekorací. Vesměs se řídíme ročním obdobím a možnostmi, které nám nabízí počasí - procházky, svátky a s tím spojené tradice a zvyklosti. Den jako takový, kdybych to měla zobecnit, probíhá tak, že uživatele dovezeme (nebo přijdou, přijedou), domluvíme se na činnostech a uživatele se podle zájmu a svých možností zapojují. Míra zapojení záleží pouze na nich. Nikoho nenutíme. V poledne se u nás uživatelé najedí a po obědě odpočívají, nebo se opět zapojují do činností podle svého zájmu a individuálních potřeb.
Pracujete s uživateli skupinově, nebo spíše individuálně?
Každý má své individuální potřeby a těm vycházíme vstříc. Některé činnosti se nedají dělat skupinově např. chození pomocí chodítka a nácvik některých činností. Do činností jako vyrábění, pečení, vaření, výroby nejrůznějších dekorací, do her či soutěží se však zapojují všichni uživatelé, kteří o činnost mají zájem.
S jakými těžkostmi se potýkáte? Těší Vás tato práce?
Situace, které občas vyplynou z naší práce, bych nenazývala těžkostmi. Vždy, když se pracuje s lidmi, vyvstanou komunikační šumy, nebo jako v našem případně určité nepochopení principů a nastavení naší sociální služby ze strany veřejnosti. Ve městech je pro veřejnost služba denní stacionář již zmapovaná, ale v mimoměstských lokalitách se s tímto druhem služby lidé teprve seznamují a chvíli trvá, než se dostane do povědomí, o co vlastně jde. A od toho tu jsme, abychom službu přiblížili, objasnili a nakonec i smysluplně pomohli těm, kteří to potřebují. Právě v té pomoci vidím to, co mě na práci těší. Pro zdravého člověka jsou to drobnosti, pro nemocného velká pomoc, bez které by se neobešel. Myslím si, že to, že se pak s uživateli společně bavíme a smějeme, nám může být též odměnou a pro naši práci potěšením.
Radka BĚHALOVÁ