Motáci lužní jsou ptáci hnízdící na zemi v zemědělské krajině, nejčastěji se jejich hnízda nacházejí v obilí. Sklizeň se ovšem mnohde provádí dříve, než stihnou mláďata hnízdo opustit.

Proto tento druh z naší krajiny mizí a v současné době patří motáci lužní mezi nejvzácnější dravce v naší přírodě.
Ze zimovišť ve střední a východní Africe se moták lužní vrací koncem dubna. V první polovině května probíhají nad hnízdištěm zásnubní lety, kdy může tokat i více párů pohromadě. Hnízdo si staví výlučně na zemi, nejčastěji v obilovinách, řepce, pícninách a v travních porostech. Samice snáší koncem května 2 až 6 bílých vajec, na kterých sedí sama.
Potravu během inkubace obstarává samec. Po jeho příletu s potravou samice vylétá z hnízda, vykrouží nad hnízdiště a ve vzduchu potravu od samce přebírá. Samice zasedá na snůšku po snesení prvního vejce, a tak se mláďata líhnou postupně po 30 dnech sezení v intervalech 2–3 dnů. Ve stáří 40 dnů dosahují vzletnosti a opouštějí hnízdo. Na hnízdišti pobývají ještě další 2–3 týdny a jsou krmena rodiči.
Vyvádění mláďat spadá do termínu sklizně zemědělských plodin, proto je část hnízd motáka ohrožena vysečením mláďat. Zvýšené riziko je především u kultur s pícninami a na loukách, kde seč probíhá dříve a častěji, ale problematické mohou být i obiloviny.

Proveditelnost, či neproveditelnost takovéto konvergence však nebylo možné prokázat, protože tato ekonomická reforma – spolu se všemi dalšími doprovodnými politickými změnami – byla sovětskými komunistickými vůdci považována za natolik nebezpečnou, že se v srpnu 1968 rozhodli vyslat půl milionu vojáků Varšavské smlouvy, aby tento náš vývoj násilím zastavili. Nazývali ho kontrarevolucí. Na Západě je toto období známé jako Pražské jaro.

Byl jsem považován za jednoho z antikomunistických a antimarxistických ekonomů, a proto jsem byl z Akademie věd vyhozen. Dalších 20 let jsem musel strávit v relativně podřadných zaměstnáních, a to až do listopadu 1989, kdy jsem se stal členem první nekomunistické vlády. Je tomu už téměř 30 let. V těchto posledních třiceti letech jsem se postupně stal ministrem financí, zakladatelem politické strany, předsedou vlády, předsedou Poslanecké sněmovny, dvakrát prezidentem České republiky a současně s tím i přítelem Hillsdale College. Tak jednoduché to bylo.

Byl jsem rozhodujícím tvůrcem české ekonomické transformace, která po téměř půl století centrálního plánování vytvořila v naší zemi tržní ekonomiku. Spolu se svým slovenským kolegou premiérem Mečiarem jsem byl jedním ze dvou hlavních organizátorů přátelského a mírumilovného rozdělení Československa. Byl jsem to já, kdo poslal do Bruselu dopis s žádostí o naše členství v Evropské unii (v roce 1996). Byl jsem také intenzivně zapojen do jednání o členství naší země v NATO. Opakovaně jsem potkal všechny americké prezidenty té doby (stejně jako jejich předchůdce).

Všechny tyto mé zkušenosti byly asi pro prezidenta Hillsdale College Larryho Arnna hlavním důvodem, aby se mne zeptal, zda bych zde nepromluvil o Rusku. Nejsem specialista na Rusko. Řadu let jsem byl považován za odpůrce Ruska (nebo lépe řečeno Sovětského svazu). Po pádu komunismu jsem se snažil pomoci navázat normální, standardní, vzájemně výhodné bilaterální vztahy mezi našimi dvěma zeměmi bez ohledu na to, že byly nejproduktivnější roky mého života (komunismus se zhroutil, když mi bylo téměř 50 let) velmi negativně ovlivněny sovětským imperialismem.

Tento můj osobní prožitek mne nijak nezaslepil. Nedémonizuji Rusko nebo jeho současného prezidenta. Respektuji (a myslím, že bychom to měli dělat všichni), že Rusko má své vlastní autentické národní zájmy, které jsou bezpochyby rozdílné od zájmů naší a vaší země. Stejně tak je nepochybné, že ruský politický, hospodářský a sociální systém je postaven na velmi odlišných základech, než jsou ty naše.

To je ostatně i důvodem, proč je ruský systém politicky méně demokratický a více autoritářský, než bychom považovali za přijatelné. Ruská ekonomika se nachází pod viditelnou, a to velmi tvrdou rukou státního intervencionismu mnohem více, než je tomu v našich zemích. Neviditelná ruka trhu je tam potlačena více než u nás. Lidská svoboda je omezena daleko více než v naší části světa, ale přesto platí, že je komunismus v Rusku už dávno minulostí. Ruský systém je systémem kontrolovaným v daleko větší míře než v našich zemích, ale rozdílnost mezi Ruskem a námi (a vámi) je v míře a rozsahu státního intervencionismu, nikoli v jeho samotné podstatě. Měli bychom si přiznat, že také naše země se dnes vyznačují rozsáhlým státním intervencionismem.

Navzdory všem těmto problémům je současná ruská společnost daleko více svobodná než kdykoli ve své historii. Nepřijímám argumenty, že ruský systém byl v 90. letech lepší než je dnes – neměli bychom zaměňovat svobodu s anarchií, chaosem a nedostatkem řádu.

Jsem si vědom toho, že se tato má pozice liší od mainstreamového pohledu současných amerických kremlologů. Troufám si však tvrdit, že tak jak se mýlili v minulosti a nechápali a špatně vykládali sovětský komunistický systém a jeho osud, tak se mýlí znovu i dnes.

Neměli bychom mít aprioristické předsudky. Neměli bychom žít v minulosti, neměli bychom si plést současnou Ruskou federaci se Sovětským svazem minulosti, nebo současné ruské politické lídry s Leonidem Brežněvem, jako to dělají někteří lidé na Západě a ve střední a východní Evropě s cílem získávat ve svých zemích laciné politické body.

Sleduji vývoj v Rusku v posledních dvou desetiletích s velkým zájmem a – doufám – i s dostatečnou pokorou a respektem. Proto nemám stejný povýšenecký postoj, jaký mají někteří „experti“ na Rusko. Vývoj Ruska v postkomunistické éře považuji za relativní úspěch – pakliže se na něj díváme s náležitou a férovou historickou perspektivou. Alternativním měřítkem je pro mě hrůzný obraz Andreje Amalrika popsaný v jeho známé knize Přežije Sovětský svaz rok 1984? Musím se přiznat, že když jsem tuto knihu četl před téměř 50 lety, krátce poté co armády Sovětského svazu napadly Československo, měl jsem strach, že by to mohl být velmi pravděpodobný a v každém případě snadno představitelný obraz této země po skončení komunismu. Bál jsem se toho a jsem rád, že se to nestalo.

Jak už jsem řekl na počátku, nejsem žádným odborníkem na Rusko, jsem – snad – expertem na přechod od komunismu ke kapitalismu, od totalitarismu k pluralitní demokracii, od centrálního plánování k tržnímu hospodářství. Udělali jsme to velmi odlišně než v Rusku a proto je jiný i výsledek.

My jsme – velmi rychle – liberalizovali, deregulovali a privatizovali ekonomiku, což se v případě Ruska nestalo. Rozhodující část reforem byla v naší zemi provedena již v první polovině devadesátých let. Rusko – země mnohem větší a mnohem komplikovanější než Česká republika, s odlišným dědictvím a s mnohem delší dobou komunismu – toto neudělalo. Všechny nevyhnutelné transformační kroky a opatření byly provedeny pouze polovičatě.

Rusové naprosto selhali v makroekonomické politice – měnová a fiskální politika nebyly dostatečně opatrné – a nevyhnutelná hyperinflace, která toho byla důsledkem, zničila vše, zejména důvěryhodnost ruského vedení té doby. (Mimochodem, Česká republika byla jedinou postkomunistickou zemí, která nemusela provádět měnovou reformu.)

Rusko nemělo jasnou transformační vizi, nemělo politiky, kteří by byli schopni ji formulovat a vysvětlovat lidem. Gorbačov ani Jelcin to nedokázali. Byli příliš spojeni se starým komunistickým režimem. Nesnažili se vytvořit standardní (ideologicky dobře definované) politické strany. Bez skutečných politických stran však ruské vlády a ruští premiéři nemohly začít budovat své vlastní politické zázemí. Vždy byli izolovanými jednotlivci.

Putin není výjimkou. Uspěl v konsolidaci země a významně přispěl k jejímu elementárnímu fungování. Narušil systém politicky a ekonomicky mocných oligarchů (kteří do dnešních dní tragicky vládnou na Ukrajině). Zavedl jistou míru ekonomické racionality, samozřejmě nikoli za nulovou cenu, zejména co se týče demokracie. Jeho specifický „trade-off“ mezi řádem a demokracií je bezpochyby velmi diskutabilní. Zcela jistě by to nebyla a není volba naše, ale každopádně bychom o tom měli hovořit této terminologii, nikoli hovořit o „říši zla“. Tak jednoduché to totiž není. Rozpoutání nové éry studené války by nepomohlo ani Rusku, ani nám.

Jsem přesvědčen, že bez skutečných politických stran není možné mít plnohodnotnou parlamentní demokracii. Říkal jsem podobné věty již před 20-30 lety, když jsem měl pocit, že Rusko – jednak kvůli své minulosti před komunismem (neexistovala zde žádná demokratické tradice), jednak kvůli své nejdelší, nejvíce utlačující a nejničivější éře komunismu, kterou si prošlo – mělo na nějaký čas omluvu. Dnes, tři dekády po pádu komunismu, si tím nejsem jist.

Z hlediska České republiky se dnešní role Ruska při ovlivňování našeho osudu blíží nule. Neměli bychom bojovat staré bitvy. Skutečný souboj v našich společnostech – jak v Evropě, tak v Americe – je mezi těmi, kteří chtějí svobodu, nezávislost a svobodné trhy, a těmi, kteří se nás snaží ovládat různými neliberálními manipulačními ideologiemi, jako je environmentalismus, multikulturalismus, humanrightismus, feminismus a genderismus, transnacionalismus, atd. Žádný z těchto ismů v Rusku ani na Východě nevznikl. K naší velké lítosti si je dnes dovážíme ze Západu. Je ironií osudu, že je právě toto posledním důsledkem pádu komunismu, ke kterému došlo před třiceti lety.

Václav Klaus, 11. července 2019. Today´s Russia: The Consequences of an only Incompletely Realized Systemic Transformation, poznámky pro Hillsdale Cruise Talk, Hillsdale Cruise, Velká Británie, červen 2019. Překlad z angličtiny Filip Šebesta.

Podle informací Moniky Vavřínkové z Krajské správy a údržby silnic Kraje Vysočina jsou už provedeny nové krajní opěry, vč. drenáží a zásypů za opěrami, probíhá postupná betonáž nových pilířů, zřízení věžového jeřábu, budování podpěrných věží pro nosnou konstrukci mostovky.
S dalšími naplánovanými pracemi souvisí plánovaná výluka na železniční trati SŽDC, neboť bude probíhat montáž ocelových nosníků přes trať. Předběžně je avizován dvoudenní pracovní maraton v pátek a sobotu příští týden. Půjde však především o noční výluky resp. přestávky mezi jednotlivými jízdami vlakových souprav za účasti drážního dohledu s tím, že cestujících se tato opatření téměř nedotknou.

Centrála, která jede na pohonné hmoty, přístroj pohání a ohřívá vodu. Jedná se o jedinečnou technologii na omezení růstu a zničení plevelných rostlin. Účinek je v podstatě viditelný ihned a samotné rostliny kompletně zasychají do dvou dnů. Vařící voda pod tlakem o teplotě 100 stupňů Celsia zasáhne nejenom rostlinu na povrchu, ale pronikne i k jejímu kořenovému systému. Navíc postříká pouze danou rostlinu a dále neničí životní prostředí.

U přístroje lze měnit i nástavce na konci vysokotlaké hadici. Je na něm nastavitelná teplota i tlak vody. Díky tomu můžeme strojem nejen hubit plevel, ale čistit i nejrůznější povrchy.

Využít se dá například na čištění odpadkových košů a náhrobních kamenů. Lze s ním na chodnících odstraňovat různé nečistoty a to například i žvýkačky. Herbicidy jsou sice jedním z nejúčinnějších prostředků na hubnutí plevele, ale zároveň se jejich aplikací dostávají chemické látky do půdy a spodních vod. Podle různých průzkumů jsou často označovány i jako potenciální karcinogen.
SMJ se proto rozhodly pro nákup tohoto stroje, aby likvidace plevelu byla šetrnější nejen k přírodě, ale i k našemu zdraví.