Menší z dvojice propojených kostelů (kostel sv. Anny) v sobě mísí stavební fáze středověku, renesance a baroka. Během předešlých oprav v 70. letech 20. století byly odhaleny a doplněny historické omítky s hrubou strukturou a hladce utaženými prvky kolem oken a na nárožích. Jejich poškození a technologické nedostatky si vyžádaly stavebně-restaurátorskou obnovu probíhající od roku 2019. Stříkaná vrstva s vysokým podílem cementu byla sejmuta až na fragmenty originálu a hrubě natažené omítky a soklové partie prošly odsolováním. Strukturované plochy byly přetaženy novou omítkou po vzoru odhalených zbytků a analogických příkladů.

„Vápenná technologie omítek a nátěrů nyní chrání autentické pozůstatky a dodává stavbě věrohodnou rustikálnost, která reaguje na její nepravidelnosti i na proměnlivost počasí“, konstatuje Jan Bazala z územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči, který nad stavbou provádí památkový dohled.

Omítané nárožní kvádry věže byly během 20. stol. poničeny osekáním na kámen, který zůstal odhalen v duchu zkreslených představ o středověku. Omítka s celými obrysy kvádrů naštěstí přetrvala na rohu sevřeném druhým kostelem a poskytla jasný důkaz a vzor pro nápravu. Zvláštní uznání si zaslouží přístup Přibyslavických, kteří ji přijali za vlastní. V současné fázi zbývá dokončit krátkou západní fasádu a okna, mezi kterými se objevily i barokní kusy se stopami původního zasklení terčíky do olova. Během obnovy soukostelí byly využity finanční prostředky Ministerstva kultury ČR z Programu záchrany architektonického dědictví.

***
Soukostelí tvořené románským kostelem sv. Anny (původně snad P. Marie, následně sv. Gotharda) a barokním kostelem Narození Panny Marie v Přibyslavicích v okrese Třebíč, patří mezi nejvýznamnější poutní místa Vysočiny se složitou stavební historii. Původní románský kostel z 12. století se stal v první polovině 13. století součástí zeměpanského dvorce hrazeného archeologicky doloženou palisádou. Při té příležitosti byla ke kostelu na severní straně přistavěna budova s kaplí sv. Anny v přízemí a obytným prostorem v patře, na východě byl kostel prodloužen o gotické kněžiště. Kostel je poprvé připomínán roku 1224, jeho rozsáhlou přestavbu lze spojit s doklady o přibyslavické provincii, která je v letech 1231-1237 zmiňována jako věnný statek královny Konstancie, manželky Přemysla Otakara I. Kostel si přes pozdější dílčí, zejména barokní úpravy, zachoval svůj středověký charakter, včetně fragmentů nástěnných maleb v interiéru z první poloviny 14. století.
Na vnější jižní zdi středověkého kostela byl asi v 16. století namalován obraz Madony s dítětem (tzv. Přibyslavická madona) který začal být v 17. století uctíván jako zázračný a byla mu přisuzována léčivá moc. Na jeho ochranu byla k starému kostelu připojena centrální kaple, svěcená roku 1724, rozšířená v letech 1744-1766 v barokní kostel Narození Panny Marie. Celý stavební vývoj památky uzavírá výstavba dvojvěží v průčelí, která byla dokončena v meziválečném období 20. století podle projektu významného českého architekta Kamila Hilberta.
Architekt Kamil Hilbert (1869-1933) se věnoval především rekonstrukcím církevních budov. Jeho nejvýznamnějším dílem je dostavba Svatovítské katedrály. V Kraji Vysočina se také podílel na úpravách baziliky sv. Prokopa v Třebíči.

„Geny ovlivňující dlouhověkost jsme zatím objevili u velkého psího plemene cane corso a nyní se snažíme ověřit, zda se stejné geny dlouhověkosti nalézají i v genomu jiných psích plemen, kterých aktuálně zkoumáme hned šest,“ říká ředitel zoo a zároveň majitel chovatelské stanice Korec Corso Evžen Korec, který jako vystudovaný molekulární biolog a genetik vede výzkumnou skupinu táborské zoo.

První fáze výzkumu, jehož výsledky byly publikovány ve špičkovém světovém veterinárním časopisu BMC Veterinary Research, už má první konkrétní přínos. Je jím jednoduchý test, který umožní zjistit, zda se konkrétní pes plemene cane corso dožije vysokého věku. „Jednoduchým testem provedeným ze stěru ústní sliznice na principu PCR lze v jakémkoliv věku psa s velmi vysokou pravděpodobností zjistit, zda se jedinec dožije vysokého věku. Zájemce o pořízení psího mazlíčka tak může předem zjistit, jak dlouho ho bude doprovázet. Chovatelé pak mohou cíleným křížením dlouhověkých jedinců vytvořit dlouhověkou linii a zásadně tím prodloužit život odchovaných psů,“ vysvětluje ředitel Korec a upozorňuje, že zatím lze tento test použít právě pouze u plemene cane corso.

„Cílem je ověřit, zda se dá tato metoda využít i u ostatních psích plemen. Především u velkých plemen psů, která se dožívají nižšího věku, by mělo prodloužení života zásadní význam. Prodloužení délky aktivního života by ale jistě využili majitelé psů všech plemen,“ podotýká Korec, podle nějž je skutečnost, že velká plemena psů se dožívají nižšího věku, v rozporu s faktem, že v přírodě se větší zvířata ve srovnání s malými zvířaty dožívají vyššího věku.

Proč se velká plemena psů dožívají nižšího věku než malá, není v současné době známo. „Je ale velmi pravděpodobné, že tajemství je skryto v genech. Všechna plemena psů vznikla z vlka. Vlk se v zajetí dožívá až 20 let, což je významně více než se dožívá většina plemen psů. Při šlechtění většiny velkých plemen psů mohlo dojít ke ztrátě genů, které jsou zodpovědné za dlouhověkost. Lze si představit možnost, že pokud budou geny pro dlouhověkost nalezeny, bylo by možné pomocí metod genetického inženýrství je do genomu psů vnést a tak zásadně prodloužit věk,“ doplňuje Korec.

Houbařům na Vysočině již jarní sezona začala. Milovníci hub určitě dobře vědí, že již rostou atraktivní májovky i další méně známé houby. Májovky mají výraznou houbovou vůni a trochu moučnou chuť. Rostou na loukách a v zahradách.
V kuchyni najde čirůvka májovka široké využití. Nejčastěji se přidává do smetanových omáček nebo rozmanitých polévek. Velmi dobře ale chutná též ve spojení s volským okem, v zeleninových salátech nebo ve formě smaženek. Stejně jako u dalších druhů hub je před konzumací čirůvku nutné tepelně upravit.

Kromě májovek začínají růst také závojenky podtrnky, které si lidé občas pletou právě s májovkami. Závojenky podtrnky rostou zejména pod švestkami, třešněmi, meruňkami, jabloněmi aj. Nalézt ji lze i pod trnkovými keři či ostružiníky. Je to výborná jedlá houba. Abychom zabránili možné záměně s jinými závojenkovitými jedovatými houbami, tak ji sbíráme pouze na jaře a pouze pod ovocnými stromy mimo les! Někde se jí říká taktéž "sadovka jarní".