V Egyptě pracoval na vykopávkách a výzkumech v Núbii, Abúsíru, Sakkáře a Memfisu. Je autorem desítek odborných článků a knih, v češtině vyšly jeho popularizační publikace Tutanchamon: největší objev egyptologie a Kočka ve starém Egyptě.

Profesor Jaromír Málek se narodil 5. října 1943 v Přibyslavi, ve Velké Británii působil od 60. let. Během své kariéry mimo jiné vedl tři roky Světovou egyptologickou společnost.

Egyptologii vystudoval na Univerzitě Karlově, kde v roce 1969 obhájil doktorát. Byl správcem archivu Griffith Institute na univerzitě v Oxfordu, kde též vyučoval.

Narodil se jako prvorozený syn Jaromíra a Růženy Málkových. Povinnou školní docházku absolvoval v Přibyslavi. Tehdejší jedenáctiletku navštěvoval ve Žďáře nad Sázavou v letech 1957 - 1960. Po maturitě byl přijat na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze obor egyptologie a prehistorie.

Tento obor se na univerzitě přednášel naposledy někdy koncem čtyřicátých let 20. století. Znovu se otvíral proto, že byl o několik let dříve v Káhiře založen Československý egyptologický ústav a bylo žádoucí zabezpečit jeho provoz kvalifikovanými pracovníky.

Začátky Jaromíra Málka na univerzitě byly těžké. Odborná literatura v češtině prakticky neexistovala. Bylo nutné vše studovat v angličtině nebo francouzštině a on se do této doby učil hlavně němčině.

Bylo proto nutné rychle doplnit znalost ostatních jazyků. V roce 1963 a 1964 se účastnil epigrafického a částečně archeologického průzkumu území pod budoucí Asuánskou přehradou. Doba, kterou strávil v Egyptě, mu dala praktickou znalost staroegyptských památek, kterou nelze získat žádným studiem a objevené poznatky se staly základem jeho diplomové práce.

Po návratu do republiky v roce 1965 úspěšně s vyznamenáním dokončil studia. Ihned po promoci nastoupil základní vojenskou službu v Plzni. Shodou náhod byl pozván v létě roku 1967 do Oxfordu na pohovor a v lednu 1968 už pracoval na přípravě nového vydání třetího dílu Topografické bibliografie staroegyptských hieroglyfických textů. V té době zde pracoval profesor Jaroslav Černý. Možná díky jemu, možná díky profesoru Zbyňku Žábovi, se mladý egyptolog dostal do Anglie.

Titul doktor filozofie (PhDr.) získal v roce 1969 rovněž na Univerzitě Karlově v Praze, kdy se na krátký čas vrátil do vlasti. V roce 1970 byl již zpět v Oxfordu. Zprávy z domova nebyly vůbec růžové. Někteří jeho spolužáci museli z ústavu odejít. Ale ani na Oxfordu se situace pro něj nevyvíjela moc dobře. Nebylo zde žádné volné místo pro egyptologa. Ale opět zasáhla náhoda. Uvolnilo se totiž místo editora Topografické bibliografie staroegyptských hieroglyfických textů, na němž pracoval jako asistent od roku 1968.

Bylo mu nabídnuto, že mu tato funkce bude svěřena, pokud o ni požádá. Musel se rozhodnout, zda místo přijme, bude se věnovat oboru, kterému se chtěl vždy věnovat, ale tím si zavře dveře k návratu do Československa.

Láska k vědě zvítězily a jeho druhým domovem se tedy stala Anglie, kde si také našel manželku.

Od roku 1981 byl správcem archivu v Griffithově ústavu na Oxfordské univerzitě. V letech 1995 - 1997 se stal prezidentem Mezinárodní asociace egyptologů. Je autorem 170 publikací a 45 odborných článků. Kromě své mateřštiny ovládal angličtinu, francouzštinu, němčinu, ruštinu a egyptskou arabštinu.

Po roce 1989 několikrát s manželkou navštívil rodnou Přibyslav, kde uspořádal řadu besed pro žáky základní školy i pro veřejnost, a také ojedinělou výstavu Hrobka krále Tutanchamona vypovídá.

V knize The cat in Ancient Egypt (vydáno The British Museum 1993) profesor Jaromír Málek napsal:

“Existuje mnoho způsobů, jak přistupovat ke starověkým civilizacím, ačkoliv se domnívám, že ti, co si myslí, že je budeme sto zcela pochopit, klamou sami sebe."

V rozhovoru pro Havlíčkobrodský deník 5. července 2007 Jaromír Málek Štěpánce Saadouni řekl:

„V roce osmašedesát jsem dostal pozvání do Anglie a nabídli mi, abych tam zůstal. Rozhodl jsem se nabídku přijmout, s vědomím, že se domů už nevrátím.

V devadesátých letech jsem se mohl poprvé podívat domů. Moje matka byla ještě naživu a já zjistil, že jí sice rozumím, ale neumím si s ní pořádně česky popovídat.

Když jsem připravoval v Přibyslavi výstavu o vykopávkách v hrobce krále Tutanchamona a měl psát popisky k fotografiím, musel mi pomoci bratranec Oldřich.

Jinak vám prozradím, že Přibyslav, odkud pocházím, je jediné místo, kde mluvím svou mateřštinou. Jinde většinou totiž cestuji s manželkou a ta česky nerozumí.“

Žena Málková života pocházela z Walesu. Welšané se v Británii považují za svébytnou národnostní skupinu. Mají svůj vlastní jazyk.

„Moje žena si nechala po svatbě své vlastní příjmení. Je v Anglii známou autorkou detektivních románů a její jméno je, jak se v Čechách říká, výrobní značka, která by se neměla měnit,“ řekl Málek Deníku a přidal historku:

„Ona nemá na Přibyslav moc hezké vzpomínky. Ne že by se k ní někdo zachoval špatně, ale na návštěvě si ošklivě zlomila kotník. Musela se nechat operovat v Havlíčkově Brodě na ortopedickém oddělení u primáře Pavla Kubáta, tu operaci tenkrát dělal tuším doktor Staněk.

Mimochodem brodští ortopedi odvedli skvělou práci. Když žena ukazovala doma kotník svému lékaři, první jeho věta byla, to vám dělali lékaři snad někde ve Švýcarsku? Divil se, když slyšel o ortopedii v Havlíčkově Brodě.“

Jaromír Málek je autorem řady populárních knih o životě starého Egypta. Například Svět starého Egypta, která vyšla i v češtině. Knih o staré říši, publikaci o hieroglyfech a zvláštní knihy věnované kočkám, které byly v Egyptě uctívány jako božstvo.

Jeho poslední publikace v češtině má název Svět starého Egypta, napsal ji s Johnem Bainesem.

Kniha pojednává zcela novým způsobem o starém tématu - starověkém Egyptě. Dosud nikdy nebylo toto téma představeno formou kulturního atlasu, jenž přináší nejen mnoho historických a topografických map, ale také erudovaný text, ve kterém se podařilo obsáhnout kulturu této staré civilizace.

O tři roky mladší přibyslavský spolužák Jaromír Kasal vzpomíná, že Jaromír Málek byl v mládí také výborným sportovcem, za Přibyslav hrál volejbal, spoluhráči u vysoké sítě mu mimo jiných byli František Kerbr, Karel Čáslavský a Jan Bezpalec.

Historie Židů se nám do současnosti promítá především skrze památky – mohutné synagogy a romantické hřbitovy – jakoby ojedinělé výkřiky v krajině. Historie Židů však zasáhla do našich životů mnohem více. Jejich věčným bojem a putováním, vykořeněností a asimilací, uměleckým kvasem a hospodářskou neutuchající aktivitou. Celá Vysočina je toho zářným příkladem.

Hlouběji do dějin Židů nejlépe nahlédneme přes konkrétní osudy, konkrétní jména a události. Na příkladu Havlíčkobrodska si připomeneme významné rodiny, památky a události, běžný život Židů na pomezí Čech a Moravy v průběhu věků i tragédii 20. století. Mnohé z těchto dějin překračuje význam regionu – hřbitovy v Ledči nad Sázavou, Habrech a v Golčově Jeníkově, ješiva (židovská škola vyššího vzdělání) v Golčově Jeníkově, rodina Mahlerů, barákový tábor pro uprchlíky v Německém Brodě za 1. světové války, deník Willyho Mahlera z terezínského ghetta či přeškolovací tábor v Lípě. Židovské obce sdružovaly na počátku 20. století stovky obyvatel v Německém Brodě, Ledči nad Sázavou, Světlé nad Sázavou, Golčově Jeníkově, Habrech a Chotěboři. Po roce 1945 nebyla obnovena ani jedna z nich…

Stejně jako každý rok, přijel začátkem května do elektrárny ornitolog Václav Beran, výzkumný pracovník ALKA Wildlife, o. p. s., zoolog a kurátor sbírky Muzea města Ústí nad Labem, který spolupracuje na záchraně ohroženého sokola stěhovavého i s dalšími organizačními jednotkami Skupiny ČEZ. "Jeho cílem bylo vystoupat na jeden ze dvou ventilačních komínů, na kterém bylo potvrzeno hnízdění, aby zkontroloval stav hnízda. Na základě sledování dalekohledem a pohybu kolem hnízda předpokládal, že by v něm opět mohla být mláďata. Po sestoupení zpět na zem ornitolog Beran potvrdil hnízdění. Samice dokonce do hnízda snesla čtveřici vajíček (což je podle vyjádření maximum, které při hnízdění samice snese), ale vejce byla studená. Bylo tedy více než zřejmé, že se zde muselo stát něco vážného, co způsobilo přerušení hnízdění elektrárně věrného páru sokola stěhovavého," uvedl tiskový mluvčí Jaderné elektrárny Dukovany Jiří Bezděk.

Spolu se smutnou zprávou snesl ornitolog také fotopast, která zde byla celou zimu a poněkud překvapivě byla stále funkční. Díky ní a pořízeným fotkám zjistil až neuvěřitelný příběh. „Na počátku hnízdění probíhalo vše úplně normálně, sokolí pár zůstal stejný jako v minulých letech - samice narozená v roce 2016 v budce na cementárně Čížkovice a samec narozený v roce 2018 na skalním hnízdě v údolí řeky Svratky. Hnízdění začalo úspěšně, samice snášela vejce v obvyklém termínu kolem 10. 3. a i přes nezvykle chladný březen vše až do 3. dubna probíhalo řádně. Potom ale samice zmizela a úlohu zahřívání vajíček převzal samec. 5. dubna se u hnízda objevila neoznačená dospělá samice a o dva dny později ještě jedna mladší. Samec se až do 12. 4. snažil všechna čtyři vajíčka zahřívat, ale zjevně na to nestačil,“ popisuje ornitolog Václav Beran. Protože si musel samec zajišťovat potravu sám, musel nakonec zahřívání přerušit a vajíčka vychladla. Od té doby se u budky vyskytuje jen samec a neoznačená mladá samice. Mláďat sokola stěhovavého se tedy letos z hnízd v Jaderné elektrárně Dukovany nevzlétnou.

Co se stalo „naší“ kroužkované samici se asi nedozvíme. Mohla utrpět zranění při lovu nebo se sama stát obětí přírodních zákonů nebo souboje dvou samic. Příběh hnízdění sokola stěhovavého na ventilačních komínech Jaderné elektrárny Dukovany tím však nekončí. Přítomnost samce s neoznačenou mladou samicí je příslibem pokračování v záchraně tohoto hroženého druhu. „Doufám, že nový pár bude stejně produktivní a že se mláďata podaří na dukovanském komíně odchovat příští rok. Zatím totiž platí, že se to podařilo každý druhý rok a vždy se jednalo o čtyřčata. Nový pár má tak před sebou velkou výzvu,“ říká s úsměvem Václav Beran.