Příběh Antonína Kaliny je znám teprve od nedávna. Za druhé světové války zachránil v koncentračním táboře Buchenwald od jisté smrti více než 900 židovských chlapců. Antonín Kalina se narodil 17. února 1902 v Třebíči, dětství s rodiči a jedenácti sourozenci prožil v Kočičině.

V roce 2017 byla v Třebíči vedle židovské synagogy otevřena pamětní síň Antonína Kaliny, která mapuje jeho život i působení v Buchenwaldu na osmi výstavních panelech s textovými dokumenty a fotografiemi. Příběh třebíčského hrdiny si mohou lidé připomenout také v expozici Děti Antonína Kaliny, která je v židovské čtvrti zřízená od roku 2019. Věnuje se sedmi dětským buchenwaldským vězňům, z nichž se po válce staly světově proslulé osobnosti.

Antonín Kalina - třebíčský Winton
V roce 1944 Antonín Kalina vytvořil v Buchenwaldu unikátní záchranný mechanismus pro dětské vězně. Děti byly soustřeďovány v jednom bloku. Když se měl uskutečnit transport, pověsil například na dveře ceduli s oznámením, že v budově je tyfus. Organizoval také tajné přesuny dětí, které měnil za dospělé vězně.

O Antonínovi Kalinovi napsal publicista Stanislav Motl knihu s názvem Děti Antonína Kaliny.

Výraz bylo nebylo představuje tradiční úvod do ústně předávaných příběhů v mnoha kulturách, včetně té české. Má kořeny v dávnověku a už tehdy se používal k otevírání vyprávění nejrůznějšího druhu, přičemž připravoval posluchače na přechod do světa fantazie. Vzájemně se vyvracející zkratka zosobňuje paradox, postavený na znejistění a ambivalenci, protože logicky vzato odráží fakt, že něco může být pravdivé i nepravdivé, respektive skutečné i neskutečné zároveň. Tím ve druhém plánu naznačuje, že příběh, ačkoli je třeba zasazen do vyfabulovaných kulis, může být založen na reálných událostech, prožitcích, modelech chování nebo pravdách, které zůstaly postupem času nebo vlivem okolností pozapomenuté, zkreslené a tím pádem ne úplně čitelné. Přestože jsou tedy jednotlivé prvky přetransformovány tak, že vytvářejí fantastický příběh, on sám stále nese stopy skutečnosti. Významová houpačka vtělená do slovního spojení bylo nebylo tak může sloužit jako svého druhu zaklínadlo, jako most mezi realitou a fantazií, mezi historickou pravdou nebo archetypem propsaným do každodennosti a metaforou obecného příběhu. A právě tato kvalita je také hlavním tématem výstavy.

Pět vizuálních umělkyň mladé generace, každá svým osobitým způsobem skládá fragmenty příběhů na pomezí reality a fikce, které spíš napovídají, než popisují, aby ve druhém plánu přiměly člověka přemýšlet a hledat hlubší smysl nejen v nich, ale i kolem sebe. Kurátorem projektu je Radek Wohlmuth.