Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Čarodějnice neboli Filipojakubská noc

Již tradičně se 30. dubna v českých zemích pálí čarodějnice, slaví se Filipojakubská nebo Valpuržina noc. Prapůvodními zakladateli této tradice jsou Keltové, kteří právě poslední dubnový den zapalovali ohně. Podle nich dostal svátek název Beltine čili zářící oheň.
V předvečer prvního máje staví ještě dneska mládež na venkově májky, některé domy jsou ozdobeny zelenými větvičkami. Praktikují se zvyky, které mají ochránit stavení před zlými a nečistými silami, aby nepronikaly do světa lidí a neškodily jim.
Dříve lidé před „uhranutím“ čarodějnicemi chránili také dobytek. Před vrata domu i chléva pokládali narýpané drny, protože čarodějnice prý v tom případě musela před vstupem do domu nejdříve přepočítat všechna stébla, což jí obvykle trvalo až do rána a mezitím už pominula její zlá moc. Domy se kropily svěcenou vodou, před vrata se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se o ně čarodějnice poranila. Mládenci v některých krajích také na zahnání čarodějnic práskali bičem nebo stříleli z pušek.
Tradovalo se, že tato noc má i moc otevírat zemi a vydávat poklady, bylo však nutné mít u sebe květ kapradí. Sbíraly se také léčivé byliny, které o této noci prý měly obzvláště čarovnou moc - zejména jitrocel.
Říkalo se, že král temnot - tedy ďábel - může uplatňovat svou moc na zemi právě prostřednictvím čarodějnic. Ze spojenectví s ním proto lidé často podezřívali ženy, a to buď mladé a nějakým zvláštním způsobem velmi atraktivní, nebo naopak ženy staré a podivínské. A tak i prastarý zvyk pálení ohňů měl právě vymýtit tyto zlé síly, skrývající se v těchto ženách, ze vsi.
V předvečer ohňových slavností proto obcházela mládež jedno hospodářství po druhém a sbírala dřevo. Na oheň bylo třeba shromáždit devět druhů dřeva a nikdy prý nesměl chybět jalovec. Hranici s panákem, znázorňujícím zlou čarodějnici, zapaloval vždy muž, a to ten, který se jako poslední ve vsi oženil. Aby se vesnici vyhnul požár, muselo kolem obce zaplát přesně sedm velkých ohňů. Od dohořívajících polen se pak zapalovaly pochodně, se kterými chodili lidé do okolních luk a polí, kde s nimi tančili a zpívali a zaháněli tak nečisté síly.
Ačkoli dnes již v českých zemích málokdo na temné síly a jejich tajné ženské spojence pohybující se nenápadně mezi námi věří, zvyk pálení čarodějnic se u nás zachoval v plné síle. Namísto zahánění zlých duchů se však tento tradiční obyčej „filipojakubských ohňů“ v posledních desetiletích změnil mnohde spíše v hromadné tažení proti přírodě a životnímu prostředí. Podle pracovníků ochrany přírody i policejních svodek není výjimkou, že se právě o Valpuržině noci ve velkém pálí nejrůznější odpad - plasty, pneumatiky či dřevotřísky s laminovanými materiály. Do ovzduší se tak dostává mnoho nebezpečných chemických látek, včetně například dioxinu a těžkých uhlovodíků. Hustý dým, který může být vysoce jedovatý i v malém množství, pak po celý Filipojakubský večer vdechují nejen přímí účastníci akce, ale také lidé bydlící v okolí rozpálených vater...

Eva ŠINKOVSKÁ

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=070430-1182877312)