Čas od času očima přelétnu těch několik stránek a zavzpomínám. Kdeže je mohutná velkolistá lípa stojící při jihozápadním rohu kostelíka svatého Ducha ve Smetanových sadech. Postával jsem tady mnohokrát s kočárkem a psal texty k písničkám pro divadlo Skoba. Řada velikánů a jiných pozoruhodných dřevin odtud zmizela.
A což teprve Plandry. Jak pan Veselý uvádí, na poměrně malém území se tou dobou nacházel větší počet statných lip. Především lípa před školou mající čtyři metry po obvodě, podobná v zámeckém parku a potom krásné lipové stromořadí vedoucí k areálu kostelíka sv. Jana Nepomuckého. Největší autorův obdiv však patřil zámeckému parku. Jedna z lip měla obvod pět metrů, jedna ze statných olší 3,2 metru a jeho pozornosti neušla ani zámecká budova porostlá starým břečťanem, který si měl zasloužit nejen pozornost, ale také ochranu. Žel, ani jedno, ani druhé se nenaplnilo. Zámecký objekt byl ponechán na pospas osudu stejně jako celý přilehlý areál. Koncem 20. století se po zámku slehla zem a parková úprava zeleně se rozplynula do ztracena. Zůstala jenom procházka lipovou alejí ke opravenému kostelíku svatého Jana, kde se opět obnovily pouťové bohoslužby.
A kam se podíváme dál? V blízkém Hlávkově stával jeden z nejstatnějších jilmů horských. Nestojí. Uschl a byl pokácen. Pořídil jsem alespoň několik snímků z posledních let jeho života. Stejný osud potkal jednu krásnou lípu a borovici vejmutovku v zámeckém parku v Rantířově. Oba stromy byly udolány olejovými odpady z garáže bývalého Státního statku. A jejich obrázky? Ještě je mám schovaný ...
Lépe se vedlo lípám před Rounkem. Té nejmohutnější ze čtveřice lip kolem dřevěného kříže před vsí naměřil pan Veselý 4,4 metru. V minulosti velmi utrpěla při zimních kalamitách. Ulámané větve, zatékání do kmene, houbová onemocnění. To všechno jí nepřidalo, ale doposud se stále drží. Dostalo se jí nedávno odborného ošetření. Uvedené místečko je nejen malebné, ale i zajímavé. Podle staré katastrální mapy z roku 1780 stávala v těchto místech Boží muka. Když ale počátkem 20. století došlo k dalšímu rozvoji domovní výstavby v Rounku a k vybudování vodovodu, bylo rozhodnuto, přesunout Boží muka do nově vznikajícího středu vsi a na uvolněné místo postavit onen velký dřevěný kříž s plechovým korpusem, který tady stojí dodnes.
A na závěr smutné ohlédnutí a připomínka zámku s parkem v Mirošově. Po kdysi největším venkovském panském sídle na Jihlavsku tady nalezneme jen prázdnotu. Zámek byl pečlivě srovnán se zemí a zůstalo pouze torso kdysi honosného parku s altány a jeskyní a spoustou dalších zajímavostí. Pan Veselý tady obdivoval především stromořadí lip, byť násilně zdeformovaných, které lemovaly dvě strany parku a několik starých nádherných jedinců dřínu. Středem jeho zájmu byl mohutný topol bílý, linda. Měl úctyhodný obvod přes 6 m a každá z obou hlavních větví čítala tři metry. Byl největším na Jihlavsku. V roce 1958 však počal chřadnout. Zda se dožil těchto dnů mi není známo.
Ruinu zámku v Mirošově jsem navštívil před demolicí několikrát. Mám řadu obrázků ze zcela zničeného interiáru a o nic lépe nedopadlo ani moje fotografování v parku. Smutné a žalující fotografie polámaných a vyvrácených stromů jsou důkazem lidské lhostejnosti a neúcty k dědictví našich předků. Před léty se mi doneslo, že park bude zachráněn. Kdo ví. Snad alespoň kousek zeleně znovu prokoukne. Byl by to vedle opravovaného kostelíka svatého Josefa jeden z posledních svědků zašlé slávy zdejšího mirošovského panství.