Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Nad stránkami jedné obyčejné staré knížky

Koncentrační tábor Kaufering. Tak zvané hlíněné baráky byly velmi primitivní, dřevěná střecha nad zákopem v hlíně. Střecha byla pokryta hlínou. Bylo to jediné místo, kde mohla růst tráva. Tráva určená k jídlu. Uvnitř 50 lidí. Židů. Od rána do večera těžká práce v nedalekých továrnách Moll a Holzmann. Jinak hlad, bití, kopance. A smrt. Ještě koncem dubna 1945 tady zemřelo 3000 lidí na tyfus. Přitom 25. dubna už bylo slyšet děla spojeneckých armád...
Koncentrační tábor Dachau. Při odchodu pracovního oddílu na plantáže bušil blockführer Wilhelm Görlich do jednoho starého vězně, kněze, až se mu řinula z nosu a úst krev. Kněz ztratil vědomí a zhroutil se. Görlich přistoupil pak k jinému vězni a o jeho kabát si utřel svou skrvavenou pěst...
Dachau. Vězňům bylo přísně zakázáno mít u sebe více než nejposlednější dopis z domova. Proto jeden polský chlapec tyto dopisy od maminky úzkostlivě schovával kdesi ve skladišti. Přišlo se na ně. Následovalo několik ran na místě a trestní oznámení, v jehož důsledku polský chlapec visel dvě hodiny na stromě...
Dachau. Koufering.
Americký generál Lenz vynesl v Dachau rozsudek nad celou řadou zdejších obžalovaných nacistických věznitelů, ve kterém se doslovně praví:
Obžalobě a jejím svědkům se podařilo nepochybně a jasně dokázat, že koncentrační tábor Dachau byl místem, kde byla lidská důstojnost statisíců civilních příslušníků národů, které byly ve válce s Německem, hluboce ponížena, kde byli týráni, ubíjeni a popravováni. Totéž stalo se v Dachau i s tisíci válečnými zajatci těchto národů proti všem mezinárodním ustanovením a řádům. Za toto jednání jsou rukou společnou a nerozdílnou odpovědni bez rozdílu všichni, kteří k tomu jakýmkoliv způsobem přispívali, ať už jako vedoucí a velitelé nebo vykonavatelé nebo administrativní správci nebo se zbraní v ruce zabraňvali vězňům, aby svému osudu unikli. Z tohoto důvodu byli všichni uznáni vinnými podle obžaloby.
Individuální rozsudky byly vyneseny dva dny poté: 36 rozsudků smrti, jeden doživotní u obžalovaného, jemuž nebyl dokázán ani jediný individuální trestní čin a třem, kteří nebyli SS a byli pouze rezervními posty při transportu, po deseti letech žaláře.
Konec. Jednoho procesu. Před ním byl jenom belsenský. A následovaly další - flossenbürgský, druhý dachauský s 85 obžalovanými, mauthausenský, buchenwaldský a konečně norimberský...
Poslední zažloutlé stránky patří fotosnímkům amerických válečných zpravodajů. Soudní dvůr v Dachau. Pohled do tváří vrahů a mučitelů. Zdrcující pohled do pověstného vlaku mrtvých. Do umrlčí komory a krematoria. Pohled na Němce odklízející ohořelé mrtvoly vězňů v Kauferingu. A dlouhý seznam těch československých vězňů, kteří přežili. Ještě mnohem delší seznam by patřil zavražděným...
Kniha vzpomínek vězněných v koncentračních táborech Dachau a Kaufering končí slovy Abraham Lincolna při nastoupení jeho druhého prezidentství po válce Severu proti Jihu:
Nepřátelství vůči nikomu, lásku ke všem lidem dobré vůle, úctu ke svobodě, stálost v právu a spravedlnosti - s tím se snažme dokončiti naše započaté dílo. Snažme se zahojiti rány, jež národu zasadila válka - a učiňme vše, aby byl zabezpečen mír náš i mír celého světa.
Nezbývá, než pozvat čtenáře na právě probíhající výstavu na židovském hřbitově v Jihlavě. A třeba položit i kamínek k památníku umučených Židů z Jihlavska.

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)