Vzpomínám si na dobu, kdy byly opečovávány a krášleny lučním kvítím a svítily stále novotou. Pamatuji se na dobu, kdy byly za temných nocí úmyslně ničeny, lámány a odstraňovány. Jejich žalující torsa vidíme leckde, žel nežel, ještě dnes. Kopřivami a křovisky zarostlé sokly bez křížů. Kříže bez Ukřižovaného. Bez štítků se jmény dárců, popisem událostí nebo jen chválou Krista. A přece. Co kříž, to významný bod v této krajině. Drobný sakrální objekt. Symbol na mapě. Krátce - genius loci.
Pojďme touto krajinou a dívejme se pozorně kolem sebe. Naslouchejme pamětníkům a listujme stránkami kronik. Putujme prstem po vybledlých mapách uložených v jihlavském archivu.
Rounek. Vesnička. Ve středověku necelá desítka osedlých. Nejstarší kříž stojí dodnes na křižovatce cest, v zahradě před domem čís. 16. O jeho existenci svědčí katastrální mapa z roku 1780. Nepochybně býval dřevěný s korpusem Krista vymalovaným na plechu, jak jej můžeme spatřit ještě dnes. Později byla na opačné straně vsi, na východě, zbudována z lomového kamene a cihel zděná pilířová Boží muka s výklenkem. Také tuto stavbu objevíme už na plánu z roku 1780. V současnosti se však nachází na novém stanovišti, uprostřed obce, kam byla přemístěna v roce 1923. Na místo ní byl postaven veliký dřevěný kříž obklopený čtyřmi lípami, z nichž jedna má obvod přes 4,5 m a patří k nejstarším v regionu Vyskytenska. Kříž je replikou zhotovenou koncem osmdesátých let 20. století místním truhlářem Václavem Rohem a autorem těchto řádků.
Nejstarší kříž připomíná nepochybně období rekatolisace, kdy vesnice obrácená na víru katolickou se presentovala tímto symbolem. V našem případě byl kříž v Rounku vztyčen na nepřehlédnutelném místě při křižovatce cest vedoucích ke mlýnu v Rantířově. Co se týče Božích muk mohla velkou měrou přispět k jejich výstavbě právě stavba zdejší kapličky zasvěcené sv. Antonínu Paduánskému, neboť jeho dřevěná barokní plastika bývala umístěna ve zmíněném výklenku. Vše se tak mohlo odehrát v letech 1737-1780. Lecos napovídá průzkum zřetelně upravovaného nového letopočtu 1923 pořízeného na jednom ze základových kamenů, kde lze tušit původní letopočet (1773). Jinak důvodem k přestěhování památky, což byl tou dobou dosti neobvyklý počin, došlo v důsledku destrukce zdiva kořeny čtyř stále mohutnících starých lip.
Ve druhé polovině 20. století byla soška světce neznámým pachatelem odcizena a po nějaké době nalezena pohozená kdesi v polích. Údajně byla předána na faru, avšak na původní místo se nevrátila a dokonce neznámo kam zmizela... V současnosti je na jejím místě sádrová soška sv. Antonína Paduánského s Ježíškem v náručí z běžné produkce počátku 20. století, kterou věnovala dárkyně z Plander.
Další kříž se nachází uprostřed dvou lip na křižovatce cest při bývalé osadě Nový Rounek. Také tady stával už před více jak 300 léty velký dřevěný kříž, což ostatně dokládá další katastrální mapa z roku 1781. Neznámo kdy byl nahrazen železným umístěným na kamenném soklu a podle majitele poslední tamní hospodářské usedlosti je nazýván Sankotovým křížkem.
Vpravdě polní kříž byl postaven u rozcestí nad zdejším rybníkem Honzák. Jedná se o litinový kříž se štítkem s nápisem Chvála Kristu a s reliéfní dekorací u paty kříže zapuštěný do kamenného soklu. V 80. letech 20. století byly po obou stranách vysazeny dva kaštany jírovce a keře okrasného bezu. V dobách před slavnými i neslavnými antonínskými poutěmi bývala část cesty z Rounku ke křížku lemována vázičkami s lučními kvítky. V době sbírání borůvek se udržoval zajímavý zvyk, že při cestě z lesa dávaly děti ke křížku pár těchto plodů, prý aby na Ježíška nezapomínaly...
Poslední kříž na rouneckém katastru se nachází při silnici z Rantířova do Vyskytné, na odbočce k bývalému Sieglovu mlýnu. Podle mapy z roku 1780 tady stával veliký dřevěný kříž opatřený stříškou. V současnosti zde můžeme postát u bohatě zdobeného litinového kříže na kamenném soklu opatřeného kdysi ohrádkou a lemovaného košatými lípami.
Závěrem je třeba zdůraznit, že o všechny uvedené památky je obyvateli Rounku pečováno. A leckde nechybí ani celoroční květinová výzdoba.
Pojďme však dále. K sousedům do Vyskytné. Kousíček pod tamní návsí, při frekventované silnici, stojí jedna z nejkrásnějších drobných sakrálních památek, kamenná pilířová Boží muka. Tato pozoruhodná nemovitá kulturní památka je registrována pod čís. 5406. Sokl čtvercového půdorysu zdobí reliéf pušky. Na vrcholu okoseného dříku pak nalezneme kaplici s nikou a letopočtem 1667, na jejímž vrcholku býval dvojramnenný kovový křížek. Škoda, že se po více jak půl století nenašel nikdo, kdo by zajistil náhradní.
K uvedené památce se vztahuje pověst o nešťastném mládenci, kterému se v době výkonu vojenské služby stala jeho vyvolená nevěrnou a on, vraceje se domů v den její svatby, zastřelil ze zoufalství všechny svatebčany a nakonec i sám sebe. Tragická událost se odehrála v chalupě na protější straně silnice právě v onom roce 1667.
Nejstarší tři kříže zdejšího katastru můžeme přesně lokalisovat díky jiné katastrální mapě z roku 1780. První stával při vstupní bráně do hradbou chráněného areálu kostela sv. Vavřince se hřbitovem, márnicí a objektem neznámého určení na východní straně. Zajímavě provedený dubový kříž, snad replika původního, nechal pořídit v roce 1928 zdejší sedlák Johann Plott u Chrámového družstva v Pelhřimově za obnos 1.581 Kč. V současnosti zde stojí omšelý a bez plechového korpusu.
Druhý kříž, nepochybně rovněž celodřevěný, stával na okraji farního pole jižně za vsí, v místě zvaném Auff den berg. V roce 1861 byl nahrazen železným na kamenném soklu, kde je uvedený letopočet zobrazen v rámečku. Během výstavby areálu zdejšího JZD byl přemístěn k farní zahradě, kde se bez Ukřižovaného a zarostlý uprostřed neudržované zeleně nachází doposud.
Třetí z nejstarších křížů stával na rozcestí směrem k Plandrům. Podle geometrem vyznačeného symbolu na mapě nelze vyloučit existenci druhých Božích muk. Po zániku rušné křižovatky zůstalo zřejmě při kříži, jehož pouhé torso coby kamenný sokl, může bedlivý pozorovatel objevit zarostlý v mezi za školou při levé straně silnice vedoucí do Plander.
Někdy kolem poloviny 19. století docházelo k instalaci dalších tzv. polních křížů. Starost o ně převzali majitelé příslušných pozemků. Mezi nejlépe dochované a nedávno restaurované patří kříž mezi hájovnou a kaplí sv. Antonína, kde ještě po druhé světové válce bývaly polnosti sedláků z Vyskytné. Kamenný kříž z litinovým korpusem Krista stával v ohrádce při kraji Schrammlova pole. Tady sedávala jejich souchotinami postižená dcera Marie, která v roce 1934 zákeřné chorobě podlehla. Na její věčnou památku pak byl zdejší křížek postaven. Je dílem známého kamenického závodu Hurda v Jihlavě.
Dalších pět polních křížů lze jenom velmi obtížně nalézt. Zvláště pak čtyři, z nichž se dochovaly jen pouhé kamenné sokly bez křížů zarostlé v takřka neproniknutelné hradbě vzrostlé vegetace. První lze odhalit na křižovatce silnic z Vyskytné do Jiřína a Ježené. Další býval v polovině této cesty mezi můstkem přes Jiřínský potok a zmíněnou křižovatkou. Podle ústního podání jej zničil vandal, který měl později poblíž tohoto místa tragickou dopravní nehodu. Tady musím poznamenat, že jsem sokl na tomto místě marně před pár dny hledal. Zbývající dva kamenné sokly 'zdobily' zaniklou polní cestu z Vyskytné k Farskému rybníku. Jeden je doposud zcela zarostlý v trnkoví u ohradní zdi poslední vilky na západě vesnice a další byl už před pár léty vyvrácen na mezi někde v polovině této zaniklé cesty. V úctě před rostoucím obilím jsem cestu k němu nevážil. Snad tam odpočívá dodnes.
Předposlední křížek byl zbudován někdy v padesátých letech a to západně vsi, poblíž místa, kde pod převráceným traktorem zdejšího JZD zahynul jeho řidič, brigádník Jan Cimbura. Na kamenném kříži byla vedle jeho podobizny pamětní destička upomínající na tuto událost. Vše neznámý vandal zničil a nahnutý kříž dnes zarůstá zvolna do křovisek.
Zubu času, nepohodě, navzdory nevšímavosti, odolává poslední litinový kříž na kamenném soklu při silnici z Vyskytné do Hlávkova. Vedle reliéfní dekorace u paty kříže zde býval na litinovém štítku text. Zašel, vytratil se. Není nikoho, kdo by se staral a sem tam obsíkal narůstající trávu...
Jdeme do Evropy či spíše už kráčíme Evropou. Obdivujeme krásy cizích zemí. Často žasneme. Nešetříme chválou... A což takhle jednou jedenkrát podívat se za humna. Za naše domácí humna. Kdosi napsal:
Krajina je jako večerní šaty a kapličky, křížky, Boží muka - to jsou šperky, jež jí dodávají lesku...
Díky všem, kdož se odhodlají k obnově a stálé péči o tyto památky!
Díky těm, kdož se o ně dodnes vzorně starají!
Květen 2004