Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Škola a prázdniny - základ života

Kdybych měl při ruce můj památník, určitě bych tu stránku nalistoval. Uč se synu moudrým býti! A nad tím obrázek medvídka pijícího ze džbánku. Liboval si na medu. Na džbánku bylo hůlkovým písmem napsáno med. Tuším, že mi to věnovala nějaká moje spolužačka někdy ve druhé nebo třetí třídě obecné školy. Tehdy jsem bydlel ve Znojemské ulici a každého rána jsem cupitával do kopečka Fibichovou ulicí do Komenského školy.
Někdy jsem chodíval uličkou mezi zahradami. Lidé jí říkali Středovka. Vstupovalo se do ní průjezdem domu patřícího obchodníku panu Středovi, kam jsem chodil s lahví pro litr petroleje do vařiče a na tom vařiči jsme pak vařili ranní bílé kafe a přikusovali krajíc chleba s máslem. Někdy byly i čerstvé rohlíky. Pekárna byla přes ulici, dneska už tam není. A ty rohlíky, jak byly každej zvlášť zakroucenej ručně, daly se pěkně rozmotávat. Snídaně byla zábavou. A měkký prostředek rohlíku to byla panečku pochoutečka. Dneska to lisují mašiny a rohlíky ani nevoní ani nemají tu měkotu uvnitř a druhý den jsou tvrdé jako bumerang. Mekota, bekota, kdeže je konec mým pohádkám...
První třída, myší díra, druhá třída, kašička. Joo, školička. První paní učitelka Křesťanová byla moc hodná a moc se mi líbila. V neděli chodila s námi do kostela a ve vlastivědě nám vyprávěla o presidentu osvoboditeli T.G. Masarykovi a o presidentu budovateli E. Benešovi a do sešitu jsme si lepili jejich obrázky. Pak jednoho dne přišla a obrázky jsme museli vytrhat a do kostela už nechodila a vůbec to byla jiná doba. Na prvních školních fotografiích pořizovaných na školním hřišti stávali s námi pan řídící Riedl a paní třídní učitelka a důstojný pan farář Alfons od minoritů, kterého jsme na ulici zdravili Pochválen buď Pán Ježíš Kristus a později jen Chvála Kristu a ještě později jsme dělali, že ho nevidíme...
Divná to byla doba. Doma nám říkali něco jiného než ve škole. Ale co, byly i lepší okamžiky. Třeba když se rozdávaly dárky od Unry. Americké pastelky, americká pera, americké školní brašny. Ty byly úžasné. Byly z chlupaté kůže a já je těm obdarovaným záviděl. Jedním z nich byl jakýsi Patzelt. Kdo ví, kam se s tou brašnou poděl. Já nosil do školy tatínkovu starou aktovku a na ní byly přidělány řemínky na záda. To abych se při nošení nehrbil a počkal si, až budu starej. Penál jsem měl dřevěnej a psací pero taky dřevěné se zlatavou špičkou a pak taky skleněnou, ale ta dělávala občas kaňky. Plnící pero bylo mým snem a to mi donesl Ježíšek až o pár let později. To už jsem nosil jinou koženou aktovku co měla tři přihrádky a vně byly dvě kapsy. V jedné jsem nosil svačinu, chleba se sádlem. Někdy i jablíčko. Joo, Unra. Na tu vzpomínám rád. Doma stály na poličce velké khaki konservy s pomerančovou nebo grepovou šťávou. V malých konservách byla čokoláda a cigarety a žvýkačka a suchary. Všechno chutnalo znamenitě. Dědeček nám dával šluka z cigaret. To bylo něco. Nikdo to nesměl vědět. Bylo to jedno z mých prvních tajemstí...
A taky byly prázdniny. Jako teďka. Trávil jsem je u babičky a dědečka v Brtnici. Děda byl stavitel a kouřil až sto cigaret denně. Babička mu hubovala a jinak byla moc hodná. Jen někdy mi dělala bílé kafe z kozího mlíka a to já nerad. To štípalo na jazyku. V Brtnici jsem měl pár kamarádů. Jepindu Votavovýho, Pepka Kralovýho. Jeho tatínek měl zelinářství a prodával taky jahody. Na ty jsme chodívali na zahradu a on nás proháněl a strašně nám nadával. Kluci zatracený, parchanti nevychovaný, hrom do vás... Taky jsme chodívali na strigl na třešně panu Pliskovi. Ten nás pane hnal. Až do polí. Jednou jsem se tak přejedl třešní, že jsem měl břinkačku a odnesly to černé trenýrky. Abych nedostal od babičky hubováno, zahrabal jsem je na zahrádce pod keřík se srdíčky. To místo si budu pamatovat do smrti smrťoucí. Určitě tam ty podělaný trenýrky ležej. Inu, jaký trenýrky, takovej byl prázdninovej život. Hlavně tak v polovině prázdnin mi bylo moc smutno a v posteli jsem si často pobrečel. Těšil jsem se domů. A těšil jsem se i do školičky. Teď jsou tam u nás doma taky prázdniny. Pololetky. Ty bývaly i za nás po válce. Ono je to stále stejné. Stále platí, co pravil medvídek v památníku: Uč se synu moudrým býti! A nejen synu, i dcero, uč se, uč se a zase se uč, což prý říkal jeden pán co nechal vystřelit z Aurory a pak si vystřelil z nás ze všech.

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)