V dálce stojí americká válečná loď a ještě dál se v mlze rýsují pobřežní útesy Mexika. Koukám do všech stran, až mi co chvilku zaslzí oči. Zatrápené velryby. Člověk se jednou v životě jede podívat, jak připlouvají a nikde nic. Pak to ale přišlo. Nebe se ještě víc rozjasnilo a vymalovalo zlatavé pruhy na mořskou hladinu. Hele, tamhle stojí nějaká malá loďka. Na tu dálku skutečná kocábka. A kolem ní, sem, tam, černé hřbety velryb. Vidím je. Poprvé je vidím. Stojím v úžasu jak solnej sloup a koukám. Jak málo někdy stačí, aby člověk ohromeně sledoval pár černejch flíčků nořících se z vln. Velryby jsou tu. Připluly až odněkud od Aljašky, tady porodí potomstvo a zase budou cestovat nazpátek. Stovky kilometrů do svých domovů. Fantastické putování. Celá příroda je úžasná. Div divoucí...
Šeří se. Jdeme se podívat do majáku. Jeho zdi bíle září, ale nesvítí. Je to museum. Staré fotografie posledních obyvatel tohoto nevelkého objektu. V přízemí kuchyňka s litinovým sporákem, jídelní stůl, židle, police s nádobím. Jakoby odtud někdo před pár okamžiky odešel a zase se vrátí. Obývací ložnice, postele, kanape, křesílka, obrazy na stěnách a psací stůl s otevřeným sešitem a brýlemi. Hlídač majáku právě dopsal a odskočil si... Opodál je úkryt pro radisty, pozorovatelna z druhé světové války. Tady stálo velké dělo na ochranu zdejšího přístavu před japonským napadaním. Zvolna se navracíme do města. Po obou stranách cesty jsou hřbitovy amerických námořníků. Pečlivě upravované zelené pláně poseté bezpočtem bílých pomníčků. Stovky, tisíce padlých námořníků z obou světových válek. A pár čerstvě vykopaných hrobů. Někde zase umírají mladí kluci. Ale smrt za to nemůže. To lidé vedou války proti lidem. Prej, válka je vůl. Chyba lávky. Volové jsou mezi námi...
Hele, dědo, tamhle, vidíš, do přístavu přijíždí letadlová loď Lincoln. Vidím. Gigantickou hromadu oceli. Jede tiše. Taky se navrací domů. Skoro jako ty velryby...
Šeří se. Ještě je vidět Cabrillo National Monument. Kamenný památník s postavou Juana Rodrigueze Cabrilla, portugalského mořeplavce, který tady se svojí plachetnicí San Salvador přistál 28. září 1542. Na nedalekém ostrově Santa Rosa archeologové našli v roce 1901 část kamenného náhrobku s iniciálou R a domnívají se, že patří právě jemu. Budiž. Ale našli také hliněné nádoby původních indiánských obyvatel. Nic jiného po nich nezbylo. Jejich domovy pohltilo velkoměsto. Kam až oko dohlédne, samé rodinné domy a domky a lesknoucí se mrakodrapy. Můj poslední pohled z výletu patřil hotelu Coronado. Kdo by neznal báječný film Někdo to rád horké. Tady se natáčel. Noblesní stavba. Obrovská přijímací hala. V přízemí obchůdky s luxusním zbožím. A klenotnictví. Samé zlato, stříbro, platina, diamanty. Před čtyřmi lety jsem si všechno prohlédl. Jen prošel a očumoval. Dodnes tady pobývají milionáři a pracháči a také páry novomanželů na jednu svatební noc. Prý zvyk, místní tradice. Někomu skutečně stačí jen jedno nevyspání. A má prázdnou šrajtofli. Ono se tady, mezi námi, nespí zadarmo. Zadarmo se spí doma. Skoro zadarmo, teď se všude všechno přidražilo. Já spím doma. A až budu milionář, poznáte to, pošlu vám pozdrav a účtenku z Coronada.