Nejdříve nasi hostitelku napadlo zavést manželku do módního kadeřnického salonu ve městě. Taková nóbl čtvrť, a salon hned naproti mexickému konsulátu. Člověk tam vejde, v kabince obdrží černý hedvábný plášť, řeklo by se pracovní, a příslušná paní kadeřnice si vás odvede do svého lahvičkového království obklopeného zrcadly. A procedura znovuzrození může začít. Všechno probíhá přesně, vysoce profesionálně, citlivě a pečlivě. S každým vláskem se na vaší hlavě počítá. Výsledek je obdivuhodný. Dvě a půl hodiny se na vaší hlavě kupí pěna, balzámy, poletují nůžky, šermuje břitva, a kdo ví co všechno. A dílo je hotovo. Úžasný pohlde. Sami do sebe se zamilujete na první pohled. A paní kadeřnice, pánové, černovlasá, dokonale upravená, zkrátka, našinec by tiše utrousil, kočka. A pak už jen s úsměvem zaplatíte nějakou tu stovku dolarů, a finito. A hurá, na sluníčko, do auta a za dalším nákupem drobných pozorností do La Jolly.
Ale nepředbíhejme. Zatím co se kolem mojí manželky kupily na zem ostříhané vlasy, pádil jsem po svých na blízké molo, k památníku postaveném na počest námořníků, bojujících za druhé světové války i potom na letadlové lodi Midway. Obří ocelové monstrum kotví tiše u břehu a nabízí návštěvu celého útrobí coby válečného musea včetně letadel US NAVY a v každém patře navíc posezení v kavárně s výhledem na Pacifik. Moje pozornost patřila jenom vlastnímu památníku, kde jsem objevil před časem i několik českých příjmení a rád bych se, po návratu domů, vydal po stopách těchto osob.
Cestou zpátky za manželkou jsem ještě stačil zaznamenat příjezd zaoceánské lodi Karnival. Jak vůbec může něco takového plavat po moři. Osm pater kajut, obrovitý kapitánský můstek velikosti letištní dispečerské věže na Ruzyni, bazény, lední kluziště, bary, restaurace, kavárny, a délka lodi, odhadem tak tři osmipodlažní paneláky za sebou, co stojí v Jihlavě na sídlišti U pivovaru. Jedním slovem běloskvoucí gigant s jakousi obrovskou červenou žraločí ploutví až na nejhornější palubě. A jak jsem tak šel a kroutil nad tím vším hlavou, minul jsem opodál zdrogovanou ženskou trosku olizující papíry z odpadkového koše a opodál bezdomovce spícího na čerstvě posečeném trávníku, kde právě rozkvétaly sedmikrásky. Mimochodem, sedmikrásky a pampelišky, to jsou jediné kytičky, které najdeme volně rostoucí i u nás doma. Ale teď ne, teď chrupkají pod sněhem.
Cesta od kadeřníka vedla opět ulicemi a autostrádami plnými aut. Byla třetí hodina odpolední a to prý jezdí dělníci z továren a skladišť a dílen, úředníci vyjedou až po půl páté. Na jednom přejezdu se závorami nás zastavila vlaková souprava spojující San Diego s Los Angeles. Paradní rychlovlak jezdící podél pobřeží Pacifiku. A také se mihla ulicí zdejší červená souprava rychlodráhy jezdící městem převážně na betonových pilotech, aby zbytečně nebránila provozu na důležitých magistrálách. Zkrátka a dobře, kdo to neuvidí na vlastní oči, neuvěří. Ruch milionu aut se dá jenom ztěží popsat. Zato v La Jolle nás uvítal mořský záliv s modrou vodou lemovanou bílými krajkami příbojových vln a malý obchůdek na jednom tichém nároží, kde prodávají spousty krásných bavlněných triček s nápisem San Diego nebo La Jolla. Tady vám stačí pár dolarů, a ručím vám za to, že si každý vyberete to svoje NEJ. Nejen nejlepší, ale i nejlevnější tričko v celém městě.
Mám sto chutí básnit, ale čas je neúprosný prevít. Musíme balit. Zavazadla přeměřit a zvážit, aby odpovídala novým letovým předpisům. Každý cestující může mít jedno velké zavazadlo o předepsaných rozměrech a váze maximálně 23 kg a jedno malé osobní do skříňky nad sedadlem. A pak už jen nezapomenout na letenky, pasy a na trpělivost a hlavně nasednout. Vydržet sedět 12 hodin na jednom místě je poněkud nepříjemné, byť se o vás stevardi báječně starají a zásobují vás jídlem i pitím. Ale co, bude nás tam několik stovek, celá jedna česká vesnice by se tam vešla. Uteklo několik měsíců, uteče i několik hodin. Hlavně, že nám neuteče mlíko... Ze vzduchu vás všechny zdraví