Vytisknout článek...

Toto je text článku v denním vydání Regionalistu (http://regionalist.cz):

Únor bílý, pole sílí a nejen pole

Den se krátí, život se krátí, jen krátké kalhopty zůstávají stále stejně dlouhé. Krátí se i můj pobyt v Kalifornii. Z domova ale přicházejí radostné zprávy o nové sněhové pokrývce. A to je dobře. Únor bílý, pole sílí. Kalifornie je na tom zeleně. Tady by nejspíš platilo naše: Komu se nelení, tomu se zelení. Ale ani to není zcela přesné. Zelení se tady i těm, kterým se lení. Mnozí se vůbec neobtěžují posbírat na svých předzahrádkách pohozené obaly od čehokoliv včetně prázdné láhve od Bacardi. Leží v trávníku pod domem už několik dní. Kdyby to byla plechovka, už bylo všechno jinak. Ty jsou kořistí bezdomovců. A potom hybaj do sběrny a pak do obchůdku pro vínko. I dovozní z Itálie je tady za pár dolarů, stejně jako u nás doma vínový krabicák.
Dnes ráno padaly kroupy a potom hustě zapršelo. Za poledne vysvito sluníčko a tak jsme vykročili na malou procházku chladným slunečnem. Všude zeleno a hlučno. Ulice i parkoviště plná aut. Před nedalekou křižovatkou nás zaskočil hudební lomoz. Kravál. Linul se tentokrát z motorky. Její v kůži obalený majitel měl na řídítkách velký amplión nasměrovaný přímo na hlavu. Snad aby mu ani jediný tón neunikl, což mu zřejmě komplikovala helma. Jeho hudební produkce nás doprovázela ještě dlouho, byť už nebylo po něm na ulici ani památky. Inu, velká země je plná velkých překvapení. Nezbylo, než zamířit naše kroky k nedalekému jezeru, což je umělá vodní nádrž na pitnou vodu. Lidé tady mohou trávit čas procházkami po jejím břehu, krmit vodní ptactvo a nebo kroužit na kolech či kolečkových bruslích po široké asfaltové komunikaci. Auta sem samozřejmě nesmějí. Ale nebyla by to Amerika, kdyby zdejší chodci nemuseli chodit po pravé straně této cesty, zatím co u nás chodí po levé. My jsme vůbec víc doleva. A aby to bylo všem jasné, nápis o chůzi po pravé straně je napsán velkým bíým písmem i na vozovce. Anglicky. Tady je také jedna opravdu kuriózní dopravní značka - pozor na hady. Červeně orámovaný bílý trojúhelník se zakrouceným černým hadem. V houštiných pobývají vedle veverek a králíků také chřestýši. Fuj, nikdy jsem tady neměl při procházkách dobrý pocit po těle. V jednom okamžiku tomu bylo právě naopak. Kolem projel na kole muž ve středních letech a místo nohou měl dvě protézy. Jel zvolna a já se za ním dlouho díval, než mi zmizel za zatáčkou. Kdybych měl klobouk, smekl bych a uklonil se. Tomu říkám žizeň po životě. A hned jsem přestal vnímat svoje bolavé koleno. Člověk by měl koukat, aby viděl a žít, aby žil.
Únor bude co nevidět za námi. Konečně, celá řada únorů už je zaplať pámbu za námi. Ty vítězné i prohrané nebo probenděné jen tak. Měl jsem jedinečnou příležitost pobývat tentokrát delší čas v zemi, o které jsem v minulosti neslyšel nic dobrého. Měl jsem možnost chodit zapadlými uličkami San Diega ve všední dny i o svátcích a významných dnech. Zdravit se s lidmi, které jsem neznal a oni neznali mne. Kynout pošťákovi, který denně až do večera rozvážel poštu naší ulicí a nebo mávat popeláři, který na nás troubil když dvakrát týdně míjel náš dům. Všude žijí lidé. Mám velkou radost, že jsem mohl pobývat mezi nimi tady v Kalifornii, proplétat se nekonečnými davy na letišti v Londýně a pak tiše ujížět z pražského letiště domů na Vysočinu. Ano, já žiju na tomto světě rád.

Ladislav VILÍMEK

(originál článku je na adrese: http://regionalist.cz/denik/2007.php?idclanku=)