Putování na posvátná místa spojená s událostmi zvláštního významu je jev společný všem náboženským tradicím. Křesťanství provází od samého počátku, předobrazem poutníka je sám Ježíš Kristus, který během svého pozemské ho působení procházel Svatou zemí a podle židovských zvyků navštěvoval chrám v Jeruzalémě.
Během středověku se poutní tradice stala pevnou složkou evropské kultury, zlatého věku dosáhla v 17. a 18. století. Lidové poutě v období baroka představovaly jednu z misijních možností, jejichž prostřednictvím katolická církev v Čechách a na Moravě cíleně obnovovala své pozice. Poutě lidem přinášely silný duchovní prožitek, kultivovaly lidskou duši, směřovaly k poznání Boha skrze krásu tohoto světa.
Velkolepá barokní chrámová architektura proslulých stavitelů převzala obraz nebeského Jeruzaléma, dokázala harmonicky propojit duchovní a hmotnou stránku života. Barokní krajina ožila drobnými sakrálními stavbami, kapličkami, Božími muky, ale i hostinci, v nichž poutníci odpočívali.
Současně dosáhl svého vrcholu mariánský kult, putování na místa spjatá s Matkou Boží se stala hlavním pilířem lidové zbožnosti. Vzácné mariánské sošky či milostné obrazy tvořily středobod barokních svatyň. Zvláštní pozornosti se těšily i prameny a studánky opředené pověstmi o zázračných uzdraveních nebo posvěcené zjevením Panny Marie. Mapa poutních míst a tras se zaplnila vyhlášenými chrámy, na Třebíčsku například kostel Narození Panny Marie v Přibyslavicích nebo mariazellská bazilika v nedalekém Rakousku, ale i menšími kostely a kaplemi, poskytujícími duchovní zázemí domácím věřícím.
Naše výstava, na níž spolupracujeme s Biskupstvím brněnským, chce prostřednictvím fotografií a vystavených sakrálních předmětů, soch světců, korouhví, lidových plastik, modlitebních knih či kněžských ornátů, přiblížit fenomén poutních míst a některých barokních staveb na Třebíčsku. Skutečnou duchovní pouť však musí vykonat každý sám.