Polské dějiny, stejně jako ty české byly velmi komplikované a ještě složitější než ty naše. Na konci 18. století přestal prakticky existovat samostatný polský stát. Tehdejší mocnosti, Prusko, Rakousko a Rusko, si postupně jeho území „rozdělily“. Hospodářsky vyspělou západní část zabralo Prusko, Rakousku připadla území spojená s Krakovem a Lvovem. Stala se z nich i českým dějinám blízká Halič. Největší územní zisk na „dělení Polska“ mělo carské Rusko. Existovalo zde formálně Polské království, ale... Jak to ve spojenectví s velkým východním bratrem bývá, polským králem v něm byl automaticky ruský car. Největší útisk a nespokojenost s tímto stavem byly na území, které zabralo Rusko. Z odporu mladých Poláků proti službě v carské armádě, která je systematicky posílala do posádek na Sibiři, zde na přelomu ledna a února 1863 vypuklo živelně tzv. Lednové povstání. Přes počáteční úspěchy skončilo porážkou povstalců. Několik tisíc jich padlo v bojích, téměř jeden tisíc jich bylo popraveno a tisíce dalších bylo odsouzeno k nuceným pracím na Sibiři. Menšímu počtu se podařilo uprchnout do relativně klidné Haliče.
Rakousko mělo ale mimořádný zájem na zachování klidu v této části monarchie, a tak pro účastníky povstání zřizovalo internační střediska ve vnitrozemí, v Čechách a na Moravě. Největší vzniklo v Olomouci, další pak v Hradci Králové, Brně, Jihlavě a také v Telči. Stejně jako v ostatních městech posloužily k jejich zřízení nevyužité vojenské objekty, v našem případě jezuitská kolej, v té době kasárna. S výjimkou německé Jihlavy nacházeli internovaní velké pochopení a podporu u domácího slovanského obyvatelstva. Nepřímých důkazů je o tom celá řada, ale jediné místo, Telč, se může pochlubit písemným dokladem o pomoci a přátelském vztahu domácích s internovanými Poláky. První z nich přišli do Telče na počátku července 1863. Jejich počet se postupně měnil, až vzrostl na více než 130. V říjnu 1864 se provoz zdejšího internačního střediska chýlil ke konci. Téměř 40 internovaných bylo totiž získáno, správněji naverbováno, do expedičního sboru Maxmiliána Habsburského pro jeho mexickou anabázi a další internovaní byli postupně soustředění v hlavním internačním středisku v Olomouci.
11. října 1864 napsal česky jeden z internovaných, Josef Syptecki, dlouhý děkovný dopis Telčanům, který je dodnes uložen v okresním archivu. Již jeho úvod mluví za všechny komentáře:
Ctihodní sousedé a sousedky města Telče. Vedeni citem vděčnosti dovolujeme si Vám ctihodní sousedé a sousedky telečské vysloviti svoje díky za Vaše přátelství, které jste projevovali našim bratrům, kteří byli tak šťastni, že mohli blíže a více poznati Vaše srdce. Zajisté Váš soucit, který jste nejedenkrát nám ukázali jak při průvodu našich zemřelých tří bratří, tak i posud v našem nešťastném stavu, nás nutí vyslovit Vám naši vděčnost.
Dopis vlastnoručně podepsalo 42 internovaných, dalších 36 jmen těch, kteří se vydali do dalekého Mexika, dopsal další Polák internovaný v Telči, Jan Kostecki. Zprvu mírné podmínky v internačních střediscích se postupně zpřísňovaly poté, co mnozí Poláci se snažili z nich uprchnout. V Telči se údajně podařilo utéct třem Polákům; ze stočených a navázaných prostěradel si udělali provaz a z výše druhého poschodí se v noci spustili dolů. Samozřejmě, že se tak stalo za pomoci neznámých domácích. Bohužel takové štěstí neměl dvaadvacetiletý Tomáš Nieprzecki, který byl při útěku postřelen a na následky zranění 16. září 1864 zemřel. Jeho smutný příběh posloužil za námět pro povídku Mohyla spisovateli Františku Novákovi ve sbírce Domácí kraj. V Telči zemřeli ještě další dva Poláci. Šestnáctiletý Jozef Czech a dvacetiletý Ondřej Žolnacz. O vztahu města k internovaným svědčí také to, že pohřební obřady všech tři zemřelých vedli na staroměstském hřbitově v té době významní místní duchovní, děkan František Plhal a jeho pozdější nástupce Josef Těšík.
Ve 30. letech minulého století pak historik Josef Rampula konstatoval: Dnes už hroby jejich ustoupily hrobům jiným, není již ani sešlého kříže, ani kamene, staří pamětníci však s úctou mladším ukazují místo na hřbitově blízko zdi chudobince, kde dotlívají kosti tří nešťastných hrdinů polských, jichž tužbou bylo obnoviti slávu svobodné Polsky.
Proč se na příběh, který slouží ke cti obyvatel města, zapomnělo? Na vině není jen v úvodu zmíněná lidská paměť. Mexické dobrodružství bratra císaře Františka Josefa, Maxmiliána, do kterého monarchie účelově vtáhla hodně polských revolucionářů v jejich bezvýchodné situaci, Rakousko raději nepřipomínalo. Za I. republiky nebyly naše vztahy s Polskem zrovna nejlepší a otevřít za socialismu téma odboje polského národa proti Rusku by bylo téměř protistátní činností. A tak až česko - polská konference konaná v roce 2017 v Panském dvoře tuto událost po letech připomněla a byla impulzem, především pro polskou stranu, pro umístění pamětních desek na místech spojených s nuceným pobytem polských revolucionářů v Telči.