Nechci Vás (nezasvěcené) příliš nudit dlouhým popisem kdo to vlastně Ivan Martin Jirous (řečený Magor) byl a jak souvisí s Následnou péčí Jihlava. Leč abych přesně vystihl, co chci předat, musím vás trochu poučit. Básník, kunsthistorik, vězeň svědomí, vězeň komunistů, rabiát, opilec, hluboce věřící člověk. To vše Magor byl. Především ale byl velmi aktivní v bojovník proti komunistické zvůli, která tuto zemi dlouhou dobu svírala. Můžeme tedy v klidu tvrdit, že tento člověk toho pro naši svobodu obětoval mnoho.

V etickém kodexu Charity ČR jsou, mimo jiné, uváděny hodnoty jako: pravda, svoboda a spravedlnost. Zdá se tedy, že tady se s Magorem potkáváme. Ba co víc. Dovolím si drze tvrdit, že pro to, abychom mohli dělat práci kterou děláme rádi a která by se za dob komunismu dělat nemohla a nedala, obětoval Ivan Martin Jirous mnohem víc, než si kdekdo z nás může jen představit. Nu a teď v roce 2024 jezdíme společně s klienty na statek který v roce 1984 koupil. Tam pracujeme na jejich abstinenci také pro to, aby je alkoholismus nezahubil tak jak pravděpodobně zahubil Magora. Zdá se tedy, že nám Ivan Martin Jirous pomáhá i po jeho smrti. Pomáhá nám pokračovat ve snaze říkat pravdu. Vždyť říci pravdu: „jsme alkoholici“, je tím prvním krokem k abstinenci. Pomáhá nám s naší svobodou. Vždyť co jiného než svobodu, nám přináší zbavení se závislosti. Pomáhá nám se spravedlností. Jsme si rovni, a máme stejná práva, i když třeba zrovna teď bojujeme se svojí závislostí. A tak díky Magorovi můžeme. Můžeme každoročně jezdit na jeho chalupu, kterou rekonstruují jeho potomci. Můžeme si tam užívat dva dny práce terapeutické, ale i práce manuální, neboť za svůj pobyt platíme prací. Můžeme si vzadu za stodolou rozdělat oheň a na něm v kotlíku vařit pro všech dvanáct lidí. Můžeme večer sedět u ohně a zpívat rozladěné písně. Chodit na malé procházky po okolí. Vytvářet sádrové masky a nádoby na duši. Můžeme si navzájem dávat indiánská jména. A když to všechno skončí, můžeme spokojeně odjíždět domů s pocitem, že se výlet všem líbil a na abstinenci našich klientů jsme odpracovali zas část té velmi těžké práce.

V pátek a v neděli odpoledne, nám nad hlavami přeletěli labutě. Můžete si myslet, že to je jen náhoda. Můžeme si myslet, že to nic neznamená. Že je to jen zvíře, které se přemisťuje z místa na místo. Nicméně my zasvěcenější víme, že právě labuť byla Magorovo oblíbené zvíře. A tak se v tu chvíli zamýšlíme nad tím, jestli na nás z vrchu „pan domácí“ nedává pozor. A pokud tedy dává, co by nám řekl, jakou by nám asi dal zpětnou vazbu? A jakou by dal Vám, čtenářům? Ať tak či tak, Magore děkujeme!

Josef Novotný,
terapeut Následné péče Jihlava