A tak ve své barvité fantasii jsem si v dětství v těchto místech představoval onu hroznou scénu ze srpna roku 1328, kdy zde při velkých otřesech země, trvajících několik hodin, hoří po tři dny celá stará Jihlava, rozkládající se do té doby kolem zdejšího kostela svatého Jana Křtitele. A také jsem s nostalgií přímo viděl před očima, jak ruiny této prapůvodní Jihlavy pak v následujících desetiletích zarůstají a rozpadají se v prach, až zmizí navěky i z paměti těch několika zbylých místních obyvatel, usadivších se kolem řeky pod Jánským kopcem…
Že kostelík svatého Jana Křtitele slouží pro rozloučení mnoha generací obyvatel Dřevěných mlýnů i Bedřichova před doprovodem na místo posledního odpočinku na sousední Kalvarii je známo.

Ale ve středověku se u dveří tohoto kostelíka popravovali také i zloději - například roku 1588 zde byl přímo na prahu chrámu popravčím mečem sťat jakýsi student, který až kdesi v Uhrách nejdříve okradl svého pána a poté dokonce uřezával v jihlavských kostelích měšce od opasků modlících se měšťanů. Tento zloděj byl prý ale záhy dopaden v jedné z jihlavských hospod a odsouzen ke ztrátě hrdla.

Předtím mu ovšem kat pod Jánským kopcem uťal pravou ruku, tu ruku, kterou zloděj užil ke spáchání svého hříchu…
Jenže jak známo, žádné zločince drakonické tresty od jejich počínání nikdy neodradily – a tento historický příběh popravy nenechavého studenta neodradil ani zloděje, kteří jedné podzimní noci, na konci šedesátých let, kostel svatého Jana na Jánském kopečku „navštívili“.
Lapkové tehdy rozbili dřevěné vchodové dveře a při svém řádění v kostele dokonce vypáčili svatostánek na oltáři a ukradli pozlacené ciborium (tj. velký kalich na hostie) i s Tělem Páně.
A tak svatojakubský pan děkan spolu s panem kaplanem museli po celý druhý den po krádeži procházet pečlivě celý Heulos a sbírat zde do lněného pláténka v listí a bahně poházené hostie, aby je potom večer na farní zahradě uctivě spálili v čistém ohni.

A to také zloděje nakonec prozradilo!
Policisté byli totiž hned dopoledne cestičkou ze zneuctěných hostií dovedeni přímo až do hospody na Plechandě, kde se jeden z pobertů bez jakýchkoli okolků jal předčasně oslavovat noční úspěšný podnik. A dokonce prý měl v papírovém pytli pod stolem ono ciborium ze svatostánku na Jánském kopci, takže usvědčen byl na místě. A u jeho kolegy, kterého policisté našli spícího doma, pak byl nalezen i zbytek z Jánského kostela ukradených věcí.
A tak vše dobře dopadlo: Stejně, jako onen dávný poberta z roku 1588 i tito zloději byli dopadeni v jihlavském hostinci, usvědčeni a odsouzeni. Vše bylo na Jánský kopec vráceno, zneuctěné hostie rituálně spáleny, a jak běžel čas, postupně se na tuto událost pozapomínalo.
A najednou, po několika měsících, přišel pan děkan s mrazivou novinou, kterou mu sdělil kdosi ze známých policistů. Že prý ten zloděj od svatého Jana, který se tenkrát odvážil svatokrádežně vypáčit oltář a pak pohazovat hostie po Heulose, přišel při práci ve vězení na nějakém stroji nešťastnou náhodou o pravou ruku!

A od té doby dodnes, kdykoli jdu kolem kostelíka na Jánském kopci, s mrazením v zádech vzpomenu na tuto příhodu – a také i na středověkou popravu a utětí pravé ruky v těchto místech nenechavému zloději. A především pak na staré rčení sestry mého jihlavského dědečka, zbožné pratetičky Marie:
„Kdož v chrámu co ukradne - jeho ruka upadne!“

(Interier kostela sv. Jana Křtitele na Jánském kopci, cca 1930)