Vlastní ráz posvícení se zde v našem hornatém kraji odnepaměti odbýval v radovánkách, v pečení koláčů a také v obětech, jejichž pozůstatkem bývalo stínání kohouta a shazování kozla. Po stětí kohouta se vraceli venkované do hostince, kde prý pili a hodovali jako v neděli. Tento zvyk se konal před takzvanou zlatou, neboli krásnou či pěknou hodinkou, to jest druhý den v pondělí po posvícení.
Do tradice posvícení zasáhl až neblaze proslulý humanista, císař Josef II. Ten chtěl počet posvícení omezit, neboť posvícení považoval - stejně jako církevní poutě - za zvyk, který podle jeho názoru odváděl prostý lid od práce a od střízlivých myšlenek.
A tak Josef II. ustanovil jediné oficiální posvícení v celé monarchii na první neděli po svátku svatého Havla, tedy po 16. říjnu. Nicméně na venkově konservativního Jihlavska se od té doby slavila posvícení dvě - dosavadní hody v tradičních termínech pro tu kterou obec přes zákaz Josefa II. zůstaly a navíc se k tomu začalo slavit ještě i posvícení nové - takzvané císařské.
Jak patrno ze starých kronik, obě tato posvícení prý bývala svátkem svátků. Jak uvádí kronikář: nebylo snad chalupy, kde by se v tyto dny obešli bez koláčů a masa, i kdyby prý ani na sůl neměli. Posvícení pak trvalo zpravidla dva dny a před ním se na Vysočině ještě obcházeli příbuzní v okolních vesnicích - dá rozum, že s výslužkou. To aby příbuzenstvo dostalo chuť na posvícenskou husu a koláče.
Jak se dočítáme ze záznamů z přelomu 19. a 20. století, například na Moravskobudějovicku, kde v některých vsích měli všichni občané společně ryby v obecním rybníku, bylo posvícení zvláště slavnostní. Policajt, ponocný a hajný v jedné osobě vyrazil krátce před posvícením špunt z potrubí obecního rybníka a když voda opadla, sešel se na hrázi obecní výbor. Pod tímto dozorem vylovil policajt ryby do trok, ty pak se vysypaly na trávník a nastalo třídění. Velké ryby měly sedláci, menší chalupníci.
Moderní doba však slavnostním koláčům, posvícenským husám i hodovním rybám notně ukrojila z jejich dávné popularity. I když ne všude. Zatímco ve městech našeho kraje obyčej slavení posvícení, hodů či Kirmes vymizel už za první světové války, v mnohých vsích se slaví ona podzimní slavnost díkůvzdání dodnes. A málokdo přitom dnes už ví, zda se v jeho vsi neslaví to úředně nikdy nezrušené - "svatohavelské" po 16. říjnu - posvícení císařské...