Marně přemýšlím rok co rok, proč se toto říjnové výročí oslavuje s takovou pompou, zatímco například svátek svatého Václava či Nový rok (kdy aspoň v roce 1993 skutečně vznikl tento náš dnešní státní útvar) prošumí zpravidla bez povšimnutí politiků i veřejnosti. Co je pro Čecha 21. století tak přítažlivého na dnu, kdy po tisíci letech České země přišly o svoji svatou královskou korunu, aby namísto toho na troskách středoevropské křesťanské monarchie obyvatelé Česka začali budovat výrazně neústrojnější a života dlouhodobě neschopný státní útvar - národnostní pejskokočičí dort, namíchaný tak akorát pro budoucí nevolnost? Kdo ví?
Jedno začíná být ale jisté. Stejně jako neumíme své vnitřní hodnoty většinou pojmenovat - natožpak bránit - tak je neumíme ani oslavovat. Neb vlastně žádné nemáme. Nevíme kdo jsme a kam jdeme, protože už netušíme odkud jsme to vyšli. Většina z nás nikdy ani trošičku kacířsky nezapochybovala o tom, že státnost možná ani nutně nemusí být puč zahraniční Maffie či chaotické počínání jakéhosi nikým nezvoleného národního výboru (mimochodem zatímco v posledních volbách na našem území v roce 1911 řádně zvolení poslanci ve skutečnosti v týchž dnech rozhodovali ve Vídni o zcela jiném státním útvaru...), či že za státní tradice lze u nás označit cokoli, jen ne cit k svobodě jednotlivce a vědomí kořenů...
A tak na prahu toho 90. roku republikánství nezbývá, než se namísto dalšího ironického kousání raději podívat trochu dále než o 89 let zpět a začít hledat. A začít u sebe a úplně z gruntu. Nejlépe rovnou s prosbou předků: "...naplň námi chór nebeský, Kyrie eleison!"