A přesně ve fázi oné zmíněné druhé možnosti se nachází česká společnost 18 let po listopadu 1989. Protvrdlou hmotu profízlované a po více jak půl století permanentně kolaborující české společnosti - tu pod praporem Reichu, jindy zase Sojuzu - nikdo ráznými ranami soudního kladívka jakési obdoby poválečného "Norimberku" neroztoukl, takže trpme! A proto jsme se nyní dočkali i písniček písničkářů o písničkářích...
Jak to nakonec dopadne, je zjevné. Jarda Hutka bude lidem zavržen jakožto zapšklý jedinec, dozajista závidící slavnějšímu kolegovi, zatímto Jarek Nohavica bude v předvánočním období opět lámat rekordy v prodejnosti svých poetických balad, tentokrát navíc s aureolou mučedníka. A život půjde dál - přičemž jedinou neotřesitelnou jistotou zůstane, že pense bývalým řídícím orgánům, majorům a kapitánům budou vždy valorisovány řádně a včas...
Nicméně, co bychom chtěli, vždyť je to taková naše česká tradice. Ikony kumštu nebývají zrovna ikonami pevných charakterů. Koneckonců i autor libreta oné "nejnárodnější" české opery - Karel Sabina - byl rovněž policejní udavač. A tak při poslechu českých desek mějme raději vždy na paměti staré antické pořekadlo: Fide, sed cui fidas, vide (věř, leč komu věříš měř!).