Připomenu, že když nic jiného, sami komunističtí pohlaváři, například Alexej Čepička, hovořili po Únoru opakovaně z tribun o tom, že "Československo i celý východní blok se nachází v ostré válce se Západem". Tedy zde válečný stav byl i podle komunistů samotných! Kromě toho však samozřejmě zdejší režim vykazoval veškeré atributy organisovaného státního teroru, včetně masivního vraždění, trvalého loupení soukromého majetku a plošné persekuce obyvatel. V důsledku čehož tvrzení, že snad Mašínové okolo sebe stříleli jako pominutí, zatímco v této zemi měl panovat blankytný mír, z továrních komínů, symbolů štěstí, se vesele kouřilo a socialismus u nás právě rozkvétal jako nádherná rudá růže, je v lepším případě nepochopením či neznalostí historie, v případě horším rovnou důkazem o závažném poškození rozlišovacích schopností mnohých našich spoluobčanů.
A tak si k oné často zmiňované střelbě Mašínů na "nevinné lidi" opět dovolím, prominete-li, ještě naposled malý exkurs do své vlastní rodiny:
Můj druhý děda, tedy táta mého otce, byl za II. světové války jako politický vězeň v Dachau. Pamatuji si, jak často vyprávěl, že když v roce 1945 spojenci rozbombardovali část lágru, tak se velké skupině nejen českých vězňů podařilo uniknout. Pomocí zbraní, rozházených v doutnajícím zbořeništi, se vězni prostříleli skrze zmatené stráže ven a nakonec se po mnoha dnech polomrtví hladem dostali až ke spojeneckým vojskům. V této skupině také byl, jestli si dědovo vyprávění dobře pamatuji, například i pozdější pražský kardinál Josef Beran, pozdější komunistický ministr a "lidovec" Josef Plojhar, pozdější zeť Gottwalda Alexej Čepička či rovněž pozdější litoměřický kardinál Štěpán Trochta. A teď si představme, že by dnes někdo tvrdil, že všichni tito lidé, kteří zcela jistě na svém útěku z lágru zastřelili nejednoho "obyčejného občana německé Říše", tedy "pošťáka", strážného či dozorce, byli zločinci... (Pravda, kdyby Adolf Hitler vyhrál nakonec válku, exemplárnímu "soudu" by bezpochyby nikdo z nich neunikl. Přičemž nepochybuji o tom, že u soudu by byl použit slovník stejný, jako v českých novinách po atentátu na Reichsprotektora i později po útěku bratří Mašínů, tedy, že šlo o "teroristy, neštítící se ani sprostých vražd".)
Nuže, a jaký je vposledku rozdíl mezi koncentráky v Dachau a v Československu? V obou neplatilo právo, v obou panovalo nucené otroctví, v obou život a smrt závisela na libovůli hrstky vyvolených, v obou byli jeho obyvatelé zbaveni všech občanských práv a svého soukromého majetku a oba koncentráky byly oploceny ostnatým drátem, střeženy samopaly a pojištěny hrdleními paragrafy polního soudnictví.
Snad jen jeden rozdíl by tu byl, a sice, že po 41 let neprodyšně uzavřený komunistický lágr zvaný Československo byl svojí velikostí, délkou trvání i - jak právě můžeme na probíhající diskusi o bratřích Mašínech vidět - právě obludným dopadem na stav duší většiny svých vězňů, o mnoho, o mnoho horší!