Když v srpnu roku 1914 museli mnozí mladíci na Jihlavsku rukovat do rakouské armády, aby nasadili své zdraví i životy ve Světové válce, všichni odcházeli s obavami, zda se kdy vrátí. A tak mnozí z nich sáhli i k věštbám potulných cikánek - což udělal i mladík Josef z jedné samoty u Kamenice u Jihlavy krátce poté, kdy dostal povolávací befél do jihlavských kasáren.
O jedné srpnové neděli, kdy už věděl, že musí v týdnu narukovat do Jihlavy ke svému pluku, se vydal do chrámu sv. Jakuba do Kamenice, aby se pomodlil za svůj šťastný návrat z války. Po mši svaté Josef ještě zašel na své poslední civilní pivo s přáteli do místní hospody, když mu zkřížila cestu jakási potulná cikánka. A že prý mu za desetník bude hádat z ruky!
Josef svolil, cikánka vzala jeho ruku a pátravě začala zkoumat jeho dlaň. A v tu chvíli z věže chrámu počal zvon hlaholit nedělní poledne.
„Hlas tohoto zvonu, Josefe, ty už nikdy v životě neuslyšíš“, smutně pravila cikánka a cokoli dalšího odmítla už říci. Josef jí tedy, ač nerad, zaplatil slíbený desetník, ale pak šel do hospody a věštbu cikánky spláchl několika pivy.
Hned v pondělí narukoval do Jihlavy a po několika měsících strávených na neblaze proslulém cvičišti, kde mu v prosinci roku 1914 omrzly i prsty na obou rukou, se dostal na frontu doposud nejhrůznější války v dějinách lidstva.
Prošel postupně Haličí, pak Srbskem, ruskou frontou - ale stále myslil na to, jak mu bylo prorokováno, že se nevrátí a hlas zvonu svého chrámu v Kamenici nikdy neuslyší.
Válka zuřila a Josef, ač v jednom ohni zákopů a angriffů, byl stále zdráv a šrapnely i kulky, jako by se mu vyhýbaly. A tak přežil čtyři léta v zákopech, všem svým kamarádům z jihlavského pluku zatlačil oči - a i je v poli pomáhal křesťansky pohřbít - a pojednou byl mír.
Josef se vracel nočním vlakem do Jihlavy - a když vystoupil na nádraží, pojednou jako kdyby před sebou na peroně viděl opět onu cikánku z doby před čtyřmi lety smutně pronášet osudová slova:
„Hlas tohoto zvonu, Josefe, ty už nikdy v životě neuslyšíš!“
Nečekal už ani na tramvaj, jak měl původně v úmyslu, že by si v Jihlavě někde v nočním šantánu dal na oslavu konce svého utrpení několik kořaleček, ale ihned z nádraží se vydal pěšky k Beranovu a poté přes Luka, až k ránu dorazil k rodné samotě.
A když následující neděli šel do chrámu v Kamenici, poděkovat Bohu za šťastný návrat, pojednou si uvědomil, že v poledne, po mši, se z věže nezvoní.
Kamenický zvon byl totiž rekvírován hned v prvních letech války a tak se naplnila věštba cikánky z 16. srpna roku 1914, že on, Josef, už nikdy tento zvon zvonit neuslyší!
A onen vojín, Josef Šinkovský ze samoty nad Kamenicí, který se nakonec dožil 80 let, byl dědečkem mé manželky Evy... :-)
(Foto: Přísaha vojáků na náměstí v Jihlavě, kteří odcházeli na frontu světové války, srpen 1914)