Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
29.3.: Vodní svět v táborské zoo se rozrostl o pět čírek sibiřských, jinde než v Táboře je neuvidíte

29.3.: Jarní blokové čištění ulic v Jihlavě začne v úterý 2. dubna

28.3.: Žena za volant nesmí, přesto stále řídí, opakovaně odmítá test na drogy. Jen v březnu ji policisté zastavili čtyřikrát

28.3.: Zámek ve Velkém Meziříčí se o Velikonocích zahalí do květinového hávu

28.3.: Zastřelit chráněného medvěda je neospravedlnitelné. Slováci nyní navíc chystají ústavní zákon umožňující hromadné vraždění těchto ohrožených zvířat

28.3.: Z policejního deníku: nález granátu a nábojů; zloděj si odnesl kolo za dvacet tisíc

28.3.: Josef Patočka z Jihlavy oslavil sté narozeniny

27.3.: Z policejního deníku: zloděj si odnesl nářadí; za volantem bez řidičáku

27.3.: Staročeské Velikonoce na Michalově statku nabídnou nahlédnutí do časů před zrušením poddanství v Čechách

27.3.: Na operačních sálech v jihlavské nemocnici využívají anesteziologové nové přístroje

27.3.: Kriminalisté dopadli další distributory pervitinu

27.3.: Historii Velkého Meziříčí pomohou dětem poznávat muzejní programy

26.3.: Řidič Audi od nehody, která se stala u Šimanova, ujel. Policisté hledají svědky

26.3.: Z policejního deníku: vandal poškodil auta; při střetu osobního auta a náklaďáku utrpěli zranění čtyři lidé

26.3.: Velikonoce v Jihlavě zahájí na Zelený čtvrtek jarmark, řehtačkový průvod, velikonoční loupení vajíček i folklorní muzika

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Z jihlavských archivů:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek
Skalpelem a perem

Bojím se doktorů. Doktorů medicíny. Byť vystudovali lékařskou fakultu Karlovy university. Proto jsem bral do ruky malou knížečku s velkými rozpaky. A nemýlil jsem se. Přiznávám se, že jsem několik vět či souvětí přelétl pouze očima. Pár desítek písmenek, která jinak barvitě popisovala různé lékařské úkony a zachraňovala lidské životy. Jsem od narození posera. Mně také byla nepřímo věnována jedna z autorských povídek o velkém silném řezníkovi, kterého položila pouhá vidina injekční stříkačky. Ale dost už představování sebe sama.

MUDr. František Zezulka se svojí matkou spisovatelkou Vlastou Javořickou...
Přede mnou leží drobné dílko nazvané Z deníku praktického lékaře, kterou vydalo nakladatelství Bonus A v roce 1997. Autor - František Zezulka a rozumí se MUDr., což je ale skryto a zapsáno až na záložce obalu. Narozen v roce 1915, působil jako lékař sekundář v nemocnici v Počátkách, pak jako praktický lékař v Kamenici nad Lipou, kde ho ve funkci ředitele OÚNZ zastihla prověrková doba, která ho ovšem neprověřila. Bodejť, byl nestraník a ještě k tomu silně věřící. A, co by asi nikdo netušil, byl a stále bude synem spisovatelky Vlasty Javořické. Inu, koulelo se jablíčko, koulelo... Naštěstí ne daleko od stromu. A po pádu se oklepalo a přijalo místo, tu závodního lékaře ve Žďáře nad Sázavou, tu zase obvodního lékaře v Novém Městě na Moravě a v Dobroníně, pak posudkového lékaře v Pelhřimově, až svoji pouť zakončilo jako lékař v Domově důchodců v Jihlavě. Nebylo lehké vyhovět tehdy soudruhům. Ale pan doktor zůstal pánem a vydržel. Co, jenom vydržel. On o tom všem svém pochodování napsal velkou hrst ohlédnutí, črt, pousmání a vzpomínek. Kdybych nosil klobouk, smekl bych, ale protože chodím prostovlasý, tak jsem ho při prvním setkání pouze pozdravil a při druhém také. Vím, co se sluší a patří, ale při podání ruky jsem měl onen zvláštní pocit, jestli náhodou nezapomněl pan doktor v ruce skalpel. Já ho tam prostě cítil. Já ho prostě cítil i v té knížečce. Pletl se mi do čtení, Tam, kde jsem čekal ještě slůvko, nebylo nic. Tečka. Slov jako šafránu, ale o to byla ta slova vzácnější. Přesná jako chirurgické řezy. Doktor se holt nezapře ani při psaní. I to veselé bylo šito přesným stehem, ani jedno píchnutí navíc. Ale dloubnutí, ta jsou cítit citelně. Pan doktor umí dloubnout na správném místě ve správném okamžiku. Teď už bych neřekl, že doktor, ale člověk, přítel, otec, manžel, chlap. Až si tu knížečku přečtete, dáte mi za pravdu.
Hodně krásných a upřímných slov si odnáším a ponesu dál svým vlastním životem. Byly tolik potřebnou vodou na můj vlastní mlýnek. Kdo z vás by odolal slovům v úvodu povídky Signál:
Kde sídlí svědomí? A kde duše?
Nevíme. Na tak složitou otázku nemá ani lékařská věda jednoduchou odpověď. Ale spácháme-li přečin proti němu, proti svému svědomí, ozve se.
Je to lítost, jsou to výčitky? Je to vzkaz nás samotných sobě?
Nevíme.
Knížka vyšla před třemi lety, když pan doktor oslavil se svou ženou zlatou svatbu. A pro pořádek dodejme ještě, že je otcem tří dětí, dědečkem šesti vnuků a pradědečkem dvou pravnuků. Že toho není ještě dost? Máte plnou pravdu. Chystá se další knížka, další doktorská povídání. A já si dodám odvahy a půjdu udělat své první interview. Jak říká sám pan doktor na závěr jedné své povídky: Na všechno v životě nejsou směrnice. A někdy je lepší pár slz na začátku než na konci!

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)