Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
18.3.: Z policejního deníku: šestnáctiletá dívka byla opila a agresivní; zloděj kradl alkohol a současně napadl zaměstnance prodejny

18.3.: Ulice Hybrálecká v Jihlavě bude od pondělí 25. března z důvodu oprav uzavřena, objížďka povede po ulicích Romana Havelky a Okrajová

18.3.: U Pacova někdo postřelil brokovnicí orla mořského, má zlomené křídlo

18.3.: Jihlavané cvičením podpoří lidi s roztroušenou sklerózou

17.3.: Z policejního deníku: muž nalezl tříštivý granát; zloděj ukradl sazenice jedlí a smrků

16.3.: Z velkomeziříčského zámku: sbírka měřidel

16.3.: Výstava nástěnných kuchařek - Dobré samo se chválí v třebíčské galerii Tympanon

16.3.: Večerní prohlídky Moučkova domu ve Žďáře nad Sázavou

15.3.: Řidiči, jezděte opatrně, dávejte pozor na putující žáby, jsou to přirození regulátoři třeba komárů

15.3.: Z policejního deníku: žena naletěla podvodníkovi, přišla o 150 tisíc korun

15.3.: Oprava hradu Kámen pokračuje, zatím se podařilo odkrýt otvor původního rozetového okna, přibude třeba i pavlač

14.3.: Z policejního deníku: nehoda si vyžádala dva zraněné, řidič nadýchal téměř 1,5 promile

14.3.: Psychologická pomoc pro rodičky a maminky nejen v šestinedělí v havlíčkobrodské nemocnici

14.3.: 14. březen 1939 - Poslední večerní "křty" jihlavských Židů

13.3.: Z policejního deníku: falešný telefonát připravil muže o 360 tisíc korun; zloděj si odnesl z chaty padesát litrů slivovice

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 21.7.2007
Helenín
V krásném údolí řeky Jihlavy, tam kde severní hráz rulového skaliska sestupuje k řece, tam kde šťavnaté lučiny na dně údolí se zužují, vypíná se uprostřed stromoví a lesní zeleně vysoký tovární komín helenínské textilky. Tolik slova místního kronikáře.
Dnes už není po komíně ani památky. Stroje nehlučí a o klapotu mlýnského kola na samém počátku historie Helenína už vyprávějí pouze historikové. Nejdříve byl nazýván Goldmühle - Zlatomlýnem, později Kosker Mühl a Goskenmühle, podle majitele, kterým byla významná jihlavská rodina Gosko von Sachsenthal. Jak z názvu vyplývá, sloužil první mlýn coby hamr na tlučení rudy. V závěru 18. století měl dokonce čtyři vodní kola, čtyři složení. Takřka v sousedství se pak uprostřed tratí In grund a Auf dem berg nacházel, jak názvy napovídají, další důlní komplex na těžbu stříbra. Mohutný zbytek haldy a více jak 20 šachet můžeme tady spatřit ještě dnes. Velká část však byla v posledních dvou stoletích zcela aplanována. Nepostradatelnou součástí každého kutiště bývala tekoucí voda, potůček, kterého se užívalo k propírání rud. Té bylo v bezprostředním okolí nedostatek a tak bylo nutné budovat na příhodných místech celé soustavy tzv. hornických rybníků a koryt. Do dnešních dnů přečkaly jen dvě nádrže.
Podle ústního podání poznamenal kronikář Vladimír Urbánek, že vstupu do jedné z důlních šachet směřujících do nitra Wiengebirge bylo využito pro místní hostinec. Část v kameni vytesané chodby se stala po přepažení dokonalým pivním sklepem. Na povrchu nad ním je možné spatřit v kameni tesané zvláštní větráky. Ještě níže se potom nacházela dědičná štola, odkud stále vytékal pramen čisté vody a proto bylo místo odedávna nazýváno Zlatá studánka. Na mapě z roku 1778 je v okolí tohoto místa uveden pomístní název Die gold wiess - Zlatá louka.
Léčebné účinky pramene byly známy už v roce 1566, kdy o nich píše známý jihlavský kronikář Leupold z Lewenthalu takto: "Objevila se voda ctná a silná ze štoly proti velké Jihlavě nad Zlatým mlýnem, který drží nyní pan Matthes Glenkh, a to takto. Když při obléhání města Vídně léta Páně 1529 Erhart Peranauer otevřenou a škodlivou ránu na noze utrpěl a žádné léčivé byliny mu až do r. 1566 nepomohly, dal si z té studny vodu ohřáti a svou nohu do ní ponořil, načež z toho zdravý a zcela čerstvý byl. Na podzim toho roku bylo více jak 100 osob u té studně a větším dílem cizí a neduživí, kteří se skoro všichni pozdravili". Krátkou poznámku věnuje studánce také historik Georg Wolny v roce 1846 kdy napsal, že pramen obsahuje "kysličnato - uhličité železo". Jeden z posledních důkladných rozborů nechal v roce 1925 provést továrník Löw. Posudek provedl dr. Kabrhel z Hygienického a bakteriologického ústavu v Praze a v jeho závěru bylo konstatováno, že "nález chemický možno označiti za velmi příznivý". Bylo rovněž uvažováno s radiologickou zkouškou, avšak ústav tehdy požadoval značně vysoký poplatek a tak bylo od ní upuštěno. Ta byla nakonec provedena až v roce 1929 brněnským universitním prof. dr. Schnabelem. V zápise se uvádí, že čerstvě odebraná voda přímo u studánky byla tehdy "značně radioaktivní s obsahem 11 jednotek Macheových radia". Je dobrá i dnes? Kdopak ví...
V místě dnešních objektů průmyslové školy textilní se nacházelo v minulosti pouze mlýnské stavení, na jehož místě vystavěl v roce 1856 jihlavský židovský podnikatel V.J. Morawitz textilní továrnu, kterou v roce 1860 odkoupila brněnská firma Schmal & Löw. Během pouhých dvaceti let se takřka desetinásobně zvětšila a nakonec obnášela 21 továrních budov. K pohonu strojního zařízení byla určena vodní turbina o výkonu 42 HP, dva parní stroje o 150 HP a 5 parních kotlů s celkovým výkonem 400 HP čili koňských sil. Uvnitř továrny bylo umístěno 320 mechanických a 100 ručních stavů, velká přádelna, barvírna, úpravna látek a tiskárna. Ročně se zde produkovalo 1.600.000 m sukna o šířce 130 cm. Provoz řídili 2 ředitelé, 32 úředníků, 12 mistrů a pracovalo zde až 1.412 dělníků. Na mzdách bylo ročně vypláceno 500 - 600.000 zlatých. Bývávalo. Druhá světová válka přivodila nejen totální nasazení, ale také totální zastavení výroby. Navždy. Tovární haly se staly jedním obrovským skladištěm vojenského materiálu. Krátce o osvobození zde byl zřízen internační tábor pro Němce. Po jejich odchodu se už jenom bouralo. Dnes se díky textilní škole opravuje. Anglickému parku a Löwově residenci se opět navrací onen nepřehlédnutelný historisující stavební ráz uprostřed překrásné zeleně. Kéž by to vydrželo.
Krátká historie továrny je tedy za námi. A nyní stejně krátký pohled do rozrůstající se obce Helenín. V roce 1863 bylo vybudováno nad továrnou směrem ke státní silnici Jihlava - Brno prvních 14 domků pro 20 továrních zaměstnanců. První lidový název vzniklé osady byl Schmaldorf, ale zakrátko se ujalo pojmenování Helenental, Český Helenov, což se ve zdejším místě nepochybně tradovalo od posledního dolování v 18. století. Není to pojmenování odvozené od jména manželky jednoho z ředitelů továrny. Jsem přesvědčen, že jde o jakousi upomínku na slavnou éru zdejšího dolování Höllenental, Pekelské údolí - kolem šachet hoří ohně, dýmají tavící pece, buší hamr, všude vládne ruch a shon. Jako v pekle... Konečně, podobné místní a pomístní názvy nalezneme i jinde kolem Jihlavy.
Patrně vůbec nebylo dosud publikováno, že oficiální pojmenování nově vzniklé dělnické kolonie bylo dáno výnosem presidia c.k. zemského místodržitelství v Brně dne 6.10.1888 a znělo: "Kolonie Františka Josefa I.," což bylo napsáno na dvou tabulích při vjezdu do kolonie a platilo až do roku 1918, kdy byly tabule vítězoslavně odstraněny!
V roce 1888 přebývalo v kolonii 448 obyvatel ve 39 domech se školou založenou r. 1872 a nepostradatelnou hospodou, kde je jako první výčepní uváděn pan Bauer. V roce 1900 zde žilo 422 obyvatel a z toho 112 negramotných. V roce 1924 bylo napočítáno 338 obyvatel, 38 domů, škola, poštovní a telegrafní úřad a hostinec U Bruzlů. Tou dobou byl úředně potvrzen pro nově vzniklou samostatnou politickou obec název Helenín. Připojeny byly sousední Handlovy Dvory a samota Pančava.
K zajímavostem zdejšího katastru patří bezpochyby pomístní název Das Wein - gebürg či Weingebirge, Viniční pohoří. Jedná se o stráň otočenou k jihovýchodu, kde se v současnosti nachází nové helenínské sídliště rodinných domků. Tady se ve středověku pěstovala vinná réva. Podle místního učitele Antonína Kružíka prý město Jihlava neznámo kdy vykácelo za tímto účelem zalesněnou stráň, ale výsledek prý nebyl podle očekávání a tak byla opět ponechána svému osudu. Na pole se přeměnila v roce 1851. Další zajímavost můžeme spatřit na zcela opačné straně, západně od obce. Koncem 19. století tady pan továrník Löw postavil jednopatrovou secesní budovu s velkým oploceným pozemkem a moderní stodolou nebo snad skladištěm. Dodnes se jí říká Člunek a místu Na člunku. Prý byla věnována Löwově "tajné" lásce. Inu, povídá se lecos, povídá.
K významné události došlo v Heleníně v březnu roku 1878, kdy továrnu osobně navštívil sám arcivévoda Karl Ludwig s doprovodem. Uvítacího ceremoniálu se zúčastnily školní děti a dcera pana továrníka Eugenie Löwová mu předala "skvostnou kytici". Při loučení zněla císařská hymna. V roce 1894 přijel na návštěvu továrny c.k. moravský místodržitel Alois, svobodný pán Speus - Booden. Děti prý tehdy volaly "Horch!" a žačka Olga Richterová předala místodržiteli "skvostnou kytici růží". Loučení probíhalo za zpěvu hymny Zachovej nám... Nic to nakonec nepomohlo a 28. října 1918 byl ve vší tichosti sundán dvouhlavý orel z průčelí tovární brány.
V roce 1916 byla ve středu obce u lesa postavena a slavnostně vysvěcena Mariánská kaplička. Sláva to byla veliká a na vyzvánění zvonu před školní budovou se "sešel veliký zástup" lidu z celého okolí. Slavnostní řeč vedl továrník Löw a biskupský rada P. Bruno Sauer, farář od sv. Jakuba. Vandaly poničenou krásnou kapličku, a bezesporu umělecky cennou, můžeme při některé procházce navštívit i dnes. Škoda, že není doposud zapsána do seznamu nemovitých kulturních památek.
Nejdříve mlýn, později docela malá kolonie, nakonec významná obec. Její historie je skutečně bohatá a překypuje celou řadou událostí, které doprovázejí její stopadesátiletý rozvoj. Nebyly to jenom okamžiky radostné, byla to období hladu, bídy, žebroty, válek a nenávistných národnostních třenic. Můžeme sledovat založení německé a později české školy. Můžeme sledovat jejich likvidace. Můžeme se dočítat o vánočních nadílkách chudým dětem, kterým firma Löw slavnostně předávala vánočku, jablka, školní potřeby, šálu na krk a 2 m látky na oděv. V roce 1877 obdržely děti potřeby na pletení, t.j. dvě jehlice. Zaplať Pámbu... Ale obec žila. Každou neděli se pořádalo na stráni nad hostincem hudební odpoledne a coby výletiště sloužil zdejší palouček Jihlavanům ještě nějaký čas po druhé světové válce. Byli zde rovněž hasiči a sokolský spolek tady uspořádal v roce 1937 tzv. Sokolský den, na kterém cvičilo 158 místních a 64 cizích cvičenců! Národní jednota pořádala zábavy, divadelní představení a zvala pěvecké sbory k různým oslavám. Byla zřízena místní knihovna, mateřská školka a do obce docházel obvodní lékař MUDr. Kürschner z Jihlavy. Do té doby se o zdraví místních dělníků a jejich rodin staral tovární lékař MUDr Kraus, který započal ordinovat v roce 1880. Lékaři tady měli práce a starostí až nad hlavu. Většina dětí tehdy trpěla podvýživou. Objevily se epidemie osýpek, spalniček a černého kašle. Děti umíraly na spálu, záškrt, souchotiny, černé neštovice a zápal mozkových blan. Na 123 zdejších dětí bylo v roce 1919 poděleno balíčky v rámci americké výpomocné potravinové akce. Pouhé 3 děti ji podle lékařů nepotřebovaly! V květnu roku 1945 zde byl nakrátko zřízen první internační tábor pro jihlavské Němce. Starci, děti, a opět epidemie. A smrt. To vše patří k dějinám obce Helenín. To vše, a ještě mnohem víc, je navždy uloženo v depositářích jihlavského archivu. Takovými cestami kráčela naše historie.
Ladislav VILÍMEK


Vydáno 9.7.2007
Svobodní zednáři, Mozart a Jihlava
V mnoha historických statích je Mozartovo jméno spojováno se svobodnými zednáři. Kdo vlastně byli zednáři? Zalistoval jsem ve starších novinách a časopisech a tady je zlomek zednářské historie v Čechách, kterou v roce 1888 velmi obsáhle popsal historik Josef Svátek.
Zednáři či freimauři dali o sobě vědět především v 18. století, ve „věku osvěty“. Jejich kolébkou byla Anglie a vzorem zdejší středověké stavitelské hutě. Odtud pocházel nejen název „svobodní zedníci či zednáři“, ale i celá organisace členské základny. Místem jejich rokování byla tzv. zednářská lóže, rozdělená na tři třídy: učně, tovaryše a mistry. V čele lóže stál velmistr. Ke spolkovým symbolům patřil úhelník, zednická zástěra a lžíce. Většina zakládajících členů pocházela z řad učenců a vzdělanců, kteří chtěli všemožně přispět k šíření humanitních myšlenek. Netrvalo dlouho a zednářství se rozšířilo do Nizozemí, Francie a severního Německa. Díky vévodovi Františku Štěpánu Lotrinskému, který byl tajným zednářem, došlo k zakládání zednářských lóží v habsburských zemích, když se vévodovou chotí stala Marie Terezie.
V Praze byla roku 1785 objevena zakládací listina Náboženského bratrstva Pražského, jehož členové se v roce 1382 nazývali „bratří obruče a kladiva“ a založili kapli Božího Těla na Novém Města Pražském. Nelze se divit, že první pražští zednáři považovali ono bratrstvo za první českou zednářskou lóži a mistra Petra Parléře dokonce za „mistra zednářské lóže“.
Skutečným a prvním zednářem v Čechách byl nesporně hrabě František Antonín Špork, o němž Svátek napsal, že byl zástupcem „šlechetných oněch snad humanních a filantropických“. Nelze se proto divit, že už v roce 1710 upadl v nemilost u světských i duchovních úřadů a dokonce byl po tři měsíce žalářován v Daliborce na Hradčanech. Ještě hůře se mu vedlo v roce 1730. Tehdy byl obviněn z vydávání pobuřujících knih a dlouhých sedm let byl proto vyšetřován biskupskou konsistoří v Hradci Králové. Tehdy došlo k zabavení jeho rozsáhlé knihovny na zámku v Kuksu čítající 30.000 svazků. Na akci se podílel i známý jesuita Koniáš. Teprve císař Karel VI. vyšetřování zastavil. Navzdory bulle papeže Klementa XII. z roku 1738, která zednářství uvrhla do klatby, zednářská lóže v Praze i ve Vídni působila ve vší tajnosti nadále. Nikoho pak jistě nepřekvapí, že za vlády císaře Josefa II. byl v roce 1786 vydán patent, který zednářství povoloval a zároveň reformoval.
Patronem zednářů byl odpočátku sv. Jan Křtitel. Členové se řídili zákoníkem a jejich setkání probíhala v honosných zednářských lóžích majících někde tři sály. Všemu dominovala modrá barva. Vedle bohatých a vlivných měšťanů a šlechticů působili v řadách zednářů vynikající učenci. Mezi ně patřil Josef Dobrovský, známý jako „modrý abbé“. Ze šlechticů jmenujme alespoň hraběte Albrechta z Hodic, Michnu z Vacínova, Karla Clam-Gallase, Václava Thuna a hraběte Karla Rumerskircha. Posledně jmenovaný byl majitelem panství ve Větrném Jeníkově. Známa je řada jeho šlechetných činů: pomoc postiženým po velkém požáru Jeníkova roku 1847, finanční pomoc při stavbě tamního kostela a nebo projev ke zrušení roboty v roce 1848, kdy po návratu z vídeňského sněmu prohlásil lidem na jeníkovském náměstí - Nechci robotovat! V roce 1863 spáchal sebevraždu. Jeho syn pak stačil v Jeníkově vybudovat továrnu na zpracování lnu a zřídit zámecký park. V roce 1881 zadlužený rod Rumerskirchů Jeníkov opustil a celý majetek šel do dražby.
Jedním z nejznámějších zednářů byl bezesporu hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart. Už v letech 1787-1791, kdy navštěvoval Prahu, rád zavítal do některé z pražských zednářských lóží. Sám byl členem vídeňské lóže „U korunované naděje“. Jeho opera Kouzelná flétna je alegorickou oslavou zednářství a podle některých historiků je považována za „labutí píseň zednářství rakouského“. Vedle této opery složil celou řadu zednářských písní a kantát. Malá kantáta zednářská byla jeho poslední skladbou, kterou dokončil ve Vídni dne 15. listopadu 1791, jen dva dny předtím, než ho zachvátila cholera. Té podlehl 5. prosince téhož roku.
Za císaře Leopolda II. započala protizednářská propaganda, která potom vyvrcholila za vlády Františka Josefa I., kdy zednáři byli označeni za největší nepřátele státu a církve. V českých zemích došlo k uzavírání lóží v roce 1794. Přesto podle řady historiků zednářská lóže existovala potají dál.
My se však vrátíme zpět k Mozartovi. Je o něm známo, že navštívil Prahu snad pětkrát. Při cestě z Vídně projížděl po císařské silnici přes Jihlavu. Jinudy cesta dostavníků a kočárů nevedla. Tady cestující povětšinou i nocovali. Ať obyčejní nebo vzácní. V roce 1791 se tady zdrželi přes noc čeští stavové s českou královskou korunou, kterou přepravovali do Prahy ke korunovaci císaře Leopolda II. Také císařovna Marie Luisa a další vysocí hodnostáři monarchie tudy projeli, aby potom po korunovaci zhlédli operu La Clemenza di Tito, kterou si u Mozarta objednali právě čeští stavové a kterou on sám osobně dirigoval. Žel, opera neměla úspěch a po jedné reprise zcela zapadla. Nás však v tomto okamžiku zajímá jistý Franz Noe, rodák z Jihlavy, který se právě v okamžiku uvedení této opery osobně seznámil s Mozartem a jeho ženou Constanz. Stali se přáteli a nepochybně si velmi dobře rozumněli. Jejich přátelství však trvalo jen velmi krátkou dobu. Mozart zakrátko zemřel. Noe se potom zasloužil o to, aby Mozartův biograf Franz Neimtschik se stal opatrovníkem Mozartových dvou synů, Karla a Wolfganga.
Leckdo si pomyslí, stojí vůbec tak krátká epizoda za zmínku? Stojí. Stojí za připomenutí i Franz Noe. Narodil se v Jihlavě 30. 11. 1744. Vystudoval v roce 1761 zdejší gymnasium a vstoupil k jesuitům. Stal se vynikajícím řečníkem a autorem a vydavatelem svých vlastních literárně historických prací. Jako cenzor byl schopen prostudovat ročně až 8.000 stran různých textů. Po zrušení jesuitského řádu působil dál ve školství. Jako gymnasialní profesor v Praze dohlížel na chod patnácti těchto ústavů v Čechách, za což byl odměněn zlatou medailí. Zemřel v Praze 25. 8. 1796.
Podle historika Františka Hoffmanna se oba jmenovaní mohli spolu setkat už v roce 1789. Mohli si však potřást rukou i dříve. V roce 1787. Tehdy Mozart řídil v Praze jednu reprisu Figarovy svatby. Jinak je třeba zdůraznit, že všechny cesty z Vídně do Prahy a nazpátek se zřejmě nevyhnuly Jihlavě. Tady Mozart mohl dokonce přenocovat. A dopřát si dobrého jídla včetně nějakého sladkého nápoje. Těm prý holdoval a málo kdy jejich nabídce odolat...
Stali jsme se svědky Mozartova setkání s jedním významným Jihlavanem. Snad se jednou dočkáme i potvrzení Mozartova krátkého pobytu v Jihlavě. Zatím se musíme spokojit s tím, že hudební génius naším městem „jenom“ projížděl.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)