Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
13.10.: Vzpomínky na Karla Gotta mohou Třebíčané zapsat ještě v pondělí

13.10.: V jihlavské galerii vystoupí Burkhard Beins; představí sólo na bicí

13.10.: V areálu nemocnice v Pelhřimově bude volné parkování třicet minut

13.10.: U Osové Bítýšky havaroval motorkář, těžce se zranil

13.10.: Neznámý pachatel sebral z auta ve Víru na Žďársku peněžensku s finanční hotovostí, osobními doklady i platební kartou

12.10.: Vyrážíte do Podyjí na kole? Tady je jednoduché desatero vstřícného chování k přírodě

12.10.: Přednáška o milostném obraze Salus Populi Romani

12.10.: Jihlavský filmový klub uvede hudební snímek Pátrání po Sugar Manovi

11.10.: Projekt „Nový život starým knihám“ je úspěšný

11.10.: Poškození auta a hříšníci za volantem

11.10.: Nenapravitelný zloděj opět kradl v obchodě v Ledči nad Sázavou

11.10.: Na podzim přibude v Třebíči chodník a parkoviště

11.10.: Jihlava ocenila pracovníky sociálních služeb; na slavnostní ceremonii obdrželo cenu 19 zaměstnanců v sociálních službách

11.10.: Celostátně hledaný muž se pokoušel policistům v Měříně ujet marně; skončil v Brně ve vězení

10.10.: Český rozhlas Dvojka a regionální stanice Českého rozhlasu odvysílají živě rozloučení s Karlem Gottem z katedrály sv. Víta

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 13.6.2008
Kamenné památky na cestě ke kapličce svatého Antonína
Není snadné rozpoznat v současnosti přesná místa historických brodů přes řeku Jihlavu. Náš brod se nacházel někde naproti zámku v Rantířově. Můžeme se pouze domnívat, že býval na místě vzdáleném asi 50 až 100 metrů proti proudu řeky od dnešního betonového mostu stojícího na státní silnici z Rantířova do Vyskytné nad Jihlavou.
Podle rukopisné katastrální mapy obce Neu Rauneck z roku 1781 stál už tehdy na místě brodu dřevěný most. A není se čemu divit. Procházela tudy kdysi rušná komunikace z Jihlavy do Pelhřimova. Samotný brod se nacházel pod strmou strání, které se cesta vyštětovaná kameny vyhýbala ostrou zákrutou. Dále pak pokračovala hlubokým úvozem vzhůru až na vrcholek kopce U sv. Antonína. Místo to bylo nepřehledné, ponuré, zarostlé křovím, kde se povozy pohybovaly jen velmi pomalu a do skoku nebylo ani pocestným. Snad právě proto došlo tady k několika loupežným přepadením, z nichž dvě byla natolik tragická, že byla navždy vytesána do kamenných památníků.
Oba křížové kameny opatřené řadou symbolů popsal poprvé už v roce 1894 nám jistě dobře známý MUDr. Leopold Fritz, jihlavský lékař a badatel. Oba byly postaveny na katastru obce Rounek, což je v publikaci Pamětní kameny na Jihlavsku lokalisováno chybně v katastru Rantířova. Na prvním z nich, který stával na oné příkré stráni proti brodu byly znázorněny pod příčnými rameny latinského kříže „kůl 44 cm dlouhý, 3 cm tlustý a širočina s čepelí 16 cm dlouhou a dírkou závisní a topůrkem 30 cm dlouhým“. Celková výška kamene byla 90 cm.
Druhý kámen stával na odbočce k Sieglovu, dnes Böhmovu mlýnu, před dosud stojícím polním litinovým křížkem, nad nímž se rozkládají koruny dvou košatých lip. Na přední stěně tohoto pamětního kamene byla pod pravým příčným ramenem latinského kříže vyobrazena „sekyra s čepelí 20 cm a toporem 26 cm dlouhým, nalevo skoro diagonálně postavený meč hrotem dolů 42 cm dlouhým, ž čehož přichází na jilec 17 cm“. Celková výška kamene byla 75 cm. Ani u jediného popisu nebyla Fritzem uvedena žádná pověst. Přesto jde o mordy, které nutně vyděsily obyvatele okolních obcí. Podle popisu a symbolů můžeme usuzovat na 15. či 16. století. Přitom nelze vyloučit, že šlo o vraždu Hanuse Rebla z Rantířova v roce 1441, jehož vraha Nicolause tehdy hledalo pět lidí z okolí a pokus o vraždu zdejšího mlynáře Wenczla, jehož mlýn stával opodál brodu, kterému v roce 1512 usilovalo o život pár lumpů z nedaleké Ježené.
V roce 1935 zaregistroval oba křížové kameny jihlavský archivář JUDr. Emanuel Schwab. Nesprávně je zařadil do katastru Rantířova a navíc je lokalisoval velmi nepřesně a bez jakéhokoliv popisu.
Okolí obou křížových kamenů znal velmi důvěrně vyskytenský kronikář August Siegl. Jeho rodu patřil již zmíněný mlýn stojící na katastru Vyskytné a rovněž nevelká hospodářská usedlost z 19. století stojící dnes těsně u nedávno opraveného betonového mostu na katastru obce Rounek. Ač literárně velmi činný věnoval se pan kronikář tomuto místu jen jedinou pověstí. A smutnou.
Tam, kde rounecká pole pozvolna klesají dolů do údolí k Rantířovu, stojí osamělý venkovský domek. Na lavičce před ním seděla kdysi za jednoho letního večera jedna žena z domu s malým děvčátkem. Náhle malá štěbetalka utichla, oči strnule upřela na blízký křížek pod stromy a zvolala: „Teto, podívej, u kříže je bílý beránek“. Teta tam pohlédla, ale neviděla nic. Ani když si protřela oči nic nezpozorovala. „Asi se mýlíš, moje malá, nic tam není“. Děvčátko však znovu ukázalo ručkou směrem ke kříži. „Stojí přece před křížkem, podívej, podívej... A teď jde sem k nám“. Stará žena se polekaně zvedla z lavičky a zašeptala: „To je zlé znamení. Vtom se na nebi zablýsklo a děvčátko smutně zanaříkalo: „Teď beránek zmizel“. V dálce se stále častěji ozývalo temné hřmění a hnala se bouře. Teta mlčky vzala děvčátko za ruku a šly se raději schovat do chalupy. Za pár hodin přepadla děvče slabost a únava a muselo si jít lehnout do postele. Po třech dnech zemřelo. Do kraje přišla cholera. Potom ještě šestkrát se objevil bílý beránek u kříže a pokaždé někdo z osamělé stojící chalupy zemřel...
Inu, nebylo chalupy ani honosné vily, kterou by nenavštěvovala smrt. Patřila a patří k životu. Naše povídání však může mít radostnější závěr. Jeden z popisovaných kamenů zachytil pan kronikář Siegl na fotografii. Je to právě onen kámen nedaleko litinového křížku, před nímž se zjevoval beránek. Na fotografii je zřetelně vidět těsně při cestě vedoucí ke mlýnu. Je tedy zřejmé, že byl k vidění ještě ve 30. letech dvacátého století, jak vyčnívá kousek nad zemí. Za pár let byl zřejmě zasypán při výstavbě nového mostu a nájezdu ke mlýnu. Podobný osud potkal některé další kameny na jiných místech Jihlavska.
Oba velmi zajímavé kamenné památníky jsem doposud hledal marně. Dokonce za asistence desítky jihlavských skautů píchajících do země železnými pruty. A nic. Prozatím. Určitě jsou skryty pod hlínou a drnem. A jeden z nich už patrně pod asfaltovým kobercem...
Naše další povídání započneme poněkud netradičně. Neuvěřitelně podivnou a takřka hororovou pověstí. Sepsal ji rovněž kronikář August Siegl z bývalé Německé Vyskytné:
Osada Nový Rounek vznikla ze dvora Schipenhof a stalo se to takto. Posledním majitelem dvora byl rozvážný a mírný hospodář, jemuž žena po delším manželství porodila zdravá trojčata. Vyrostli z nich statní mládenci, ze kterých měli rodiče velkou radost. Tu však vystřídal zármutek, když starý a prací znavený otec chtěl dvůr předat synům. Nechtěli hospodařit společně, ani nechtěli grunt rozdělit, nýbrž každý chtěl mít celý majetek pro sebe. Co dělat? Starý hospodář si rady nevěděl, a proto nechal rozhodnutí na synech, po dlouhých hádkách se dohodli, že budou o dvůr hrát v kostky. Kdo hodí nejvyšší počet, ten bude dědicem. Ale co se nestalo. Když první hodil čtyřku, měl druhý i třetí syn tentýž počet. A tak to bylo pokaždé. Tak se bratři domluvili, že rozhodnou karty. Ale tahali všichni stále stejnou kartu. Pokud první vytáhl eso, druzí dva jej vytáhli také. A potom dostali onen strašný nápad - vyřešit spor zbraněmi. Na poli pod statkem odkrokovali trojúhelník o stejných stranách a postavili se do jeho vrcholů. Každý z nich namířil na svého souseda po pravici a na smluvené znamení třeskly jejich zbraně. Všichni tři bratři klesli k zemi zasaženi smrtelnou ranou. Ubohý otec dlouho tuto hrůzu nepřežil. Dvůr se však přece jenom dočkal rozdělení. Nikoliv mezi příbuzné, ale rozebrali si jej čtyři sedláci z okolí, kteří se zde usadili a tak založili malou osadu Nový Rounek.
Tolik kronikář inspirovaný patrně nedalekým křížovým kamenem, na kterém je vedle latinského kříže vyobrazena šipka z kuše. Kámen se mi podařilo objevit zcela ponořený do země a za pomoci přátel vykopat a usadit do betonového lože. Byl rovněž popsán poprvé MUDr. Fritzem v roce 1894.
Ves či jenom osada Nový Rounek byla v minulosti pouhým dvorem zbudovaným už někdy v 15. století na mírném návrší mezi Vyskytnou a Rounkem, v těsném sousedství středověké komunikace Jihlava - Pelhřimov. V písemných pramenech se dvůr objevuje poprvé na kupní smlouvě z roku 1596, kdy byl v držení Trčků z Lípy a přešel do majetku města Jihlavy. Tehdy byl uváděn podle majitele jako Dwur Ssipnowsky čili Šipnovský Dvůr. Odtud byl odvozen i německý název Schiepenhof nebo také Schuppenhof. Jedna z málo známých pověstí uvádí, že v nedalekém Pekelském údolí bývala dračí slůj. Drak tehdy sužoval celý kraj a tak majitel zdejšího dvoru se ho rozhodl zabít. I stalo se. Jako trofej si náš hrdina přibil šupinatou dračí kůži na vrata a odtud zkomolený druhý název Šupinatý Dvůr.
Šipnovský Dvůr byl v roce 1778 během rabizace rozparcelován na čtyři díly a pojmenován Nový Rounek. Držiteli usedlostí se stali sedláci Achatzy, Eigl, Höfer a Schwartz. Dnes tu smutně stojí už jenom Sankotův statek, což na klasicistním štítě hlásá několik čitelných iniciál. Ostatní grunty se proměnily v polovině 20. století v hromady kamení. Podíváme-li se na katastrální plán z roku 1781, vidíme čtyři hospodářská stavení postavená do tvaru písmene U. V jejich středu geometr Ignatius Schüller zakreslil a modrou barvou označil společnou studnu. Tu se podařilo jednomu z chatařů objevit a vyčistit. Škoda jen, že velké kamenné desky pamatující pár století pokryla vrstva betonu. O kousek dál se podařilo odkrýt sklep a v něm další studnu. Přímo ideální haltýř čili starou chladničku na uchovávání mléka a masa. A pod zemí zůstaly ještě další dva veliké sklepy, kde se čas od času ubytovávají netopýři. Jeden z nich je krásně zaklenutý lomovým kamenem a jeho délku odhadují na dobrých 10 až 15 cm. Ten byl nepochybně zbudován až někdy ve druhé polovině 19. století, kdy se tady hojně pěstovaly brambory a kdy ty rounecké bývaly v Jihlavě vyhledávanou pochoutkou.
Inu, hromady mlčících kamenů promlouvají. Na jednom takovém plochém kameni umístěném na polorozbořeném tarasu jsem objevil vyryté jméno. Patrně se tady zvěčnil nějaký čeledín, z dlouhé chvíle, když poránu vyklidil maštal a odpočívajíce na vyhřátém kameni se zasněně zahleděl na právě vycházející slunce nad nedalekým Bradelským vrchem...
A na samý závěr ještě jedna zajímavost. Při generální opravě nedaleké kaple sv. Antonína nad Rounkem byly na jejím průčelí objeveny pod omítkou krátké nápisy. Vyrytá jména a letopočty. Nejstarší 1742. Jedno z těch jmen bylo vyškrábáno krásným úhledným písmem: IGNATIUS! Kdo by to byl řekl. Pan geometr Schüller se nám zvěčnil nejen na krásně provedené rukopisné mapě z roku 1781, ale také na omítce ke kapličce. Jak vidno, nemusí být na všech sloupích, jenom jména hloupých...
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)