Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
20.1.: Naučná stezka kolem Konventského rybníka ve Žďáře nad Sázavou bude do podzimu opravena

19.1.: Z policejního deníku: cyklista se při nehodě zranil; hledaný muž skončil ve vězení; krádež čtyřiceti litrů nafty

19.1.: Předporodní kurzy v havlíčkobrodské nemocnici on-line, k tomu osobní konzultace a emailová poradna pro nastávající maminky

19.1.: Místo narození: sanitka číslo 260

19.1.: Kriminalita se na Vysočině loni snížila; objasněnost v regionu přesáhla 64 procent

19.1.: Kaple svatého Huberta vyhrála v soutěži O nejhezčí turistickou pohlednici

19.1.: Bývala poštovní stanice ve Stonařově postavená v roce 1750 byla prohlášena za kulturní památku

18.1.: Zemřela bývalá ředitelka základní školy Seifertova v Jihlavě Stanislava Prokešová

18.1.: Z policejního deníku: úvěrový podvod, opilec skončil na záchytce, řidiči bez papírů a pod vlivem drog

18.1.: V Přibyslavi u Sázavy žijí bobři

18.1.: V Pelhřimově se loni narodilo 533 dětí, svateb bylo dvaadevadesát

18.1.: Registr vozidel v Jihlavě funguje dočasně v omezeném režimu

18.1.: Policisté na Vysočině vykázali loni z obydlí celkem 53 násilných osob

18.1.: Nejvíce nominací na Českého lva mají filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán

18.1.: Fenomén zahradničení a krajové odrůdy ovocných stromů na Vysočině

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 16.12.2009
Když se řekne neděle...
Sedmý den je neděle. Sedmý den světiti budeš. My důchodci světíme každý den. Našich dnů už bývá pomálu. A přitom platí, co den, to originál. Někdo si holduje v hodinových mumrajích, někdo si dává záležet na každé minutě, někdo se piple s vteřinami, a někdo si pěkně poamericku ponedělní. Rozhodně nevstane před devátou hodinou. Po neúplném procitnutí se došourá k auťáku a odfrčí na snídani do nejbližší restaurace. Tam zasedne a obloží se smaženými vejci, špekem, přičmoudlými chlebovými plátky a kávou a všelijakými rozkecanými souvěrci.
Ale bývají i jiná americká rána. Těch už tolik nebývá. Začínají kolem sedmé hodiny doušky pomerančového džusu z čerstvě natrhaných plodů před domem a nebo z bio plodů zakoupených ve všech možných prodejnách. Pak následuje oblékání do speciálních cyklistických oděvů. Všechno co si dotyčný obléká je speciálni. Tričko, kalhoty, ponožky, boty, brýle, helma. Všechno odpovídá všem předpisům. A módě. Pak přijde řada na kolo. Kdeže loňské sněhy jsou. Po druhé světové válce, třetí zaplať Bůh nebyla, nám stačilo jezdit pod štangli na ocelovém kolosu po dědečkovi. Mělo tehdy také dvě kola, přední pákovou brzdu, vzadu tzv. festku, blatníky a zvonek. Dnešní kolo je plné koleček, přehazovaček, teleskopů a pacek na řídítkách, ale zvonek, marná sláva, na americkém kole nedohledáte. Snad aby mu nezvonila hrana. A to nemluvím o hmotnosti kola čili váze. Za mého mládí to byla tíha. Inu, jiná doba, jiná kola. Pak se všechno tohle moderní harampádí naloží na speciální zadní nosič a vyjíždí se. Kam ze se jede. No přece do přírody. Kousíček za San Diego. Tady se tomu říká narodní přírodní reservace. Takovej hodně a hodně a ještq hodnějc velkej jihlavskej Hailos, abych si pojihlavsku zavzpomínal. Kdysi se tady prodírali Indiáni, pak Španělé a teď se tam budeme prodírat my. My Evropané z Česka se budeme prodírat po svých. Naši hostitelé na speciálnich kolech.
Netrvá to ani tak dlouho a jsme na místě. Středem této reservace vede jednosměrná perfektní asfaltová vozovka s odpočívadly a parkovišti. A odtud už každý putuje jak se mu chce po vyznačených cestách. Fantastický dojem pro nás Středoevropany. Pro nás z Vysočiny. Skaliska roztodivných tvarů. Skalnaté stráně porostlé nízkými křovinami. Kanon s prudce tekoucím potokem plný balvanů. Písečné cesty a cestičky se vinou mezi pokřivenými stromy a informačními tabulemi a tabulkami upozorňující na výjimečné dřeviny nebo byliny. Někde jsou návštěvníkům nabídnuty plastické mapy nejbližšího okolé. Mne zaujali výstražné značky, které doma zatím neznáme. Pozor na hady. Pozor na pumy. Dostali jsme pokyny co dělat, kdyz je potkáme. Nepotkali jsme je. Ve snaze uvidět včas plížící se nebezpečí nedívali jsme se příliš pod nohy. Potkala nás smůla se štěstím. Šlápli jsme do psího hovínka. Kdyby jsme byli bývali značkou upozorněni i na ono nebezpečí, určitě bychom šlápli vedle... Ale co, zážitek to byl krásný. A byl naklonec ještě jeden. To kdy jsme se sešli u auta s našimi cyklisty. Od hlavy az k patě byli oházeni šedivým bahnem. Barva kol zmizela. Jeden z jezdců si přetrhl speciální ocelový řetěz a kolo musel na parkoviště dotlačit. Ruku na srdce či na řídítka, to by se našemu starému českému vehiklu nemohlo stát. Že by svojí váhou zapadl nenávratně do zdejšího bahna, to jo, ale zůstal by s nepřetrženým řetězem.
Nedělní oběd se obešel doma a oplíval všelijakým zeleným lupením. Vše tady směřuje ke zdraví. Pro samé zdraví se tady člověk nakonec ani nenají. Ale co, budiž, člověk si zvykne na ledacos, i to kručení v břichu má něco do sebe. Když tady člověk potkává některé ty tlouštíky s váhou přes 150 kg, tak raději ať mi čas od času v břiše zakručí. On by to byl rozdíl platit si na zpáteční cestu jednu nebo dvě letenky za dvě sedadla pro jednu jedinou maxizadnici. A jak ta nedele skončila. O tom až zase příště. Povídání dopisuji ve 12 hod. 30 minus zdejšího času a u vás doma na Vysočině je právě půl desáté večer a mně nezbývá, než vám popřát hezkou a ničím nerušenou dobrou noc.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)