Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
16.9.: Výstava fotografií Jana Kafky připomene, že nás fotografie provázejí již 180 let

16.9.: Výstava darů podzimu na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou

16.9.: V Novém Městě na Moravě bude chráněné bydlení; dva domy vzniknou v ulici Malá

16.9.: Třiatřicetiletý dealer drog skončil ve vazbě

16.9.: Silnice II/602 od Helenína po Nové Domky je již otevřená, linka 12 jezdí bez omezení

16.9.: Policisté odvezli na záchytku opilého muže ze Ždírce nad Doubravou

16.9.: Pelhřimovské náměstí zaplní o víkendu naleštěná auta

16.9.: Oranžové židle s „oteklými kotníky“ edukují v Brně

16.9.: Opilý muž napadl v Třebíči těhotnou ženu

16.9.: Opilí a zdrogovaní řidiči a také šoféři bez řidičských průkazů

16.9.: Neznámému lapkovi se zalíbily kšiltofky, čepice i taška

16.9.: Mezinárodní den neslyšících ve středu v nemocnici v Havlíčkově Brodě po celé dopoledne

16.9.: Loupežné přepadení v Jihlavě, kdy dva pachatelé zbili náhodného muže, kriminalisté objasnili

16.9.: Letošní Ji.hlava bude rozmanitá: Vachek, Man Ray, erotika

15.9.: Česká spisovatelka se stala keňskou celebritou

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

Atentát na Vladimíra Iljiče v Kollárově škole

Kalamita na lince A

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 11.1.2010
Slunce, seno, jahody...
Co všechno člověka nenapadne, když na místo brouzdání sněhovou břečkou se solí prochází sluncem zavalenou zelení. A zeleň je všude. Nikdy mě nenapadlo, kolik odstínů může mít taková docela obyčejná zelená barva. Je jich spousta. Nepřeberná spousta. Nekonečné hledění do zeleně. Obrovitánská paleta pro všechny malíře na světě. Ale cesta k zeleni není tak romantická, jak by se na první pohled zdálo. Tam u nás doma vyjdu z domova a rázem mě nějaká ta zeleň padne do oka. Tady v San Diegu vyjdu z domu a rovnou do šedi betonových cestiček, chodníků a ulic. Kousky zeleně před zdejšími příbytky nestačí konkurovat betonu. A bez betonu není cest a bez cest nelze dojít k opravdové zeleni. Ale co dojít, kdo by tady ztrácel čas, k zeleni je třeba dojet. Až na úplný začátek oné zeleně všech možných zelení...
Na samém začátku, nevím proč, napadlo mě slunce. No dobře, to je tady od rána do večera, a ne a ne se alespoň odpoledne schovat za mráček. Proč ale to seno, ty jahody. Po senu tady není ani památky. Tady se senu nedaří. Seno tady nemá sebemenší šanci zavonět. Sekačky tady brázdí trávníky jak pominuté. Je to jako letní stříhání vlasů u holiče, pěkně na kraťoučko. A jahody, na ty mám stále chuť. Miluju jahody. Ty naše lesní, voňavé. Stačí hrstka a máte jahodový den. Kdysi rostly na mezích takové pobledlé, říkali jsme jim truskavce. Na těch sem si taky pochutnával. Mezi tím, co tady vzdychám po senu a jahodách, a podvědomky po domově, dojeli jsme k té vytoužené zeleni. Jmenuje se Balboa park. Po španělském mořeplavci a objeviteli Vasco Nunez de Balboa.
Těžko si představit 4,9 km2 zeleně posazené v honosném paláci ve španělském koloniálním stylu plném věžiček, plastik, reliéfů a fontán. A ta zeleň. Trávníkové plochy, které v mnohém předčí naše matrace v postelích. Člověk může po nich volně procházet, jak ho napadne. A pokud jej nic nenapadá, může usednout, může ulehnout a může se i prospat. Sedí tady na slunci celé rodiny. Tráví tady čas oběda s obloženými vekami, pytlíky s kukuřicí a lahvemi čisté pitné vody. Sem tam polehává i nějaký ten slušně vypadající bezdomovec, kterému stačí k obědu slunce a napaječka s pitnou vodou, která je zdarma.
Květiny. Co tady je na záhonech květin, které tam u nás doma kupujeme do pugétů po jedné či po dvou, protože stojí dost peněz. Tady se vyhřívají celé trsy velikosti keřů. A potom celé záhony muškátů, hledíků, lobelek, narcisek, co znám z domova. A další a další, co neznám, a co okukuji zvědavě spolu s ještě zvědavějšími japonskými turisty. Když už jsme u těch Japonců. Jedna zdejší zvláštnost. Ta mě upoutala. Japonská zahrada přátelství. Plácek pokrytý kameny a zelení a jezírky a mostky. Válka skončila, zapomeňte. A nebo nezapomínejte, chceme být a budeme přáteli... Tam u nás doma byly podobné parčíky, náměstí, školy. Samá družba, samé přátelství. A jednoho dne přijeli přátelé znovu, a v tancích, a bylo po všem...
Území Balboa parku bylo založeno v roce 1868 a od té doby se tady pečuje o každý strom. A je to znát. Některé jsou úžasné, obrovité, s korunou jak velikánský slunečník, pod který se pohodlně vejde více jak stovka lidiček. Palmy se směle ženou vzhůru k nebi. Za obdiv stojí kůra těchto stromů, od hladké jak po hoblíku, až po drsnou a rýhovanou jak rašple a ještě hrubší. A což teprve botanická zahrada se skleníkem a spoustou tropické zeleně a roztodivných květů. Člověk chtě nechtě musí žasnout nad fantasií Matky přírody.
Většina zdejších staveb byla zbudována v roce 1915, kdy tady probíhala výstava representující Panamu a Kalifornii. Dnes jsou sídlem galerií a museí, divadel, hotelů a restaurací. Nelze vynechat ani světoznámou zoologickou zahradu, na kterou nestačí jedna celodenní prohlídka. Rád bych se ještě zmínil o pavilonu, kde jsou umístěny gigantické varhany s 4518 píšťalami. Tady se pořádají koncerty pod širým nebem. Vstupné je dobrovolné a hlediště pojme odhadem pár tisícovek posluchačů. Měl jsem možnost tady posedět. A poslouchat. A neslyšet přitom hukot dopravních letadel přistávajících vždy po jedné minutě na nedalekém letišti. Hudba má obrovskou moc. Stejně jako ta všechna roztodivná zeleň Balboa parku. Na jedné z věží zní krátce zvonkohra. Je šest hodiny odpoledne. Stmívá se. V parku se rozsvěcuje tisíce světel. A park žije dál. Celých 24 hodin je všem lidem přístupný. Je malebný, je tichý, je nezapomenutelný. Odjíždím po betonové vozovce, ale stále cítím dotek zeleného trávníku. Je jako pohlazení po těle i po duši...
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)