Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
21.10.: Výsadba ovocných stromů na ovčí pastvině

21.10.: Největší česká medaile a Světová růže pro pelhřimovské Muzeum rekordů

20.10.: Kraj Vysočina vydává nástěnný kalendář s motivem vzrostlých stromů

20.10.: Filmový klub v Jihlavě uvede snímek Kytice na motivy balad K.J. Erbena

20.10.: Dvořákova hudba rozezní New York

19.10.: Záchranáři na Vysočině sdílí data o pacientech s krajskými nemocnicemi, uložené údaje šetří čas

19.10.: Padesát let kulturního domu Máj v Pelhřimově

19.10.: Koncert Komorního orchestru Filharmonie Gustava Mahlera v Třebíči

19.10.: Horácké divadlo uvede v premiéře hru Svatý Václav

19.10.: Filmaři poznávali Vysočinu, Třebíč je okouzlila

18.10.: Zaměstnanci třebíčské nemocnice vysadili lípu ke 100. výročí ČSR

18.10.: Telč ochutná Italské dvojhubky Marty Kučíkové

18.10.: Novorozené děti v Třebíči bude hlídat 28 nových monitorů dechu

18.10.: Na Oktobeerfestu zvítězilo konopné pivo

18.10.: Lékárna v pelhřimovské nemocnici se přesune do hlavní budovy

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
8) Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

7) Zloděj od svatého Jana…

6) Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

5) Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

4) Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

3) Atentát na Vladimíra Iljiče v Kollárově škole

2) Kalamita na lince A

1) Děda, jehož se Husák bál

Dřevěné mlýny, Bedřichov

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 20.1.2010
Nedělní povzdechy
Nemohu si nevzpomínat. Neděle. V minulosti jediný volný den v týdnu. A sváteční. Se vším všudy. Na plotně se uvařila melta s přidáním jedné lžičky pravé zrnkové kávy, to aby nedělní bílá káva zavoněla, chléb se namazal máslem a šlo se do kostela k minoritům. Pokud se šlo na výlet, chodilo se na osmou, pokud bylo špatné počasí a nebo jen odpolední zábava, chodilo se na jedenáctou. Lidé se oblékali do svátečního. Bílé košile a halenky, tmavé obleky a kostýmy. Holčičky cupitaly v bílém nebo růžovém a s mašlemi ve vlasech. Kluci skotačili v oblečcích s barety a vypadali jako staří mladí, ale svátečně. Pak bylo korso po ulicích a po náměstí a zastávka v cukrárně u pana Pelikána. Měl tam kulaté mramorové stolky a dobrou zmrzlinu a ještě lepší mramorové punčové řezy. Domů se nosily obvykle žloutkové věnečky a nebo rolády. Mňam, mňam. Ať žije mírná obesita.
Všechno mělo svůj pravidelný nedělní řád. Uctívala se sváteční nudlová polévka a řízek smažený na sádle a bramborová kaše. Přitom doba nebyla vůbec jednoduchá. Krátce po válce bylo všeho málo, později zas vládly obavy z druhého dne. Ale neděle byla v nedělním. A jak čas kráčel mílovými kroky, sedmý den upadal postupně do všednosti. Škoda. Škoda těch nedělních zastavení. Nedělního poobědního povídání a naslouchání. Odpoledních čajů s přáteli či se sousedy. Nadávání na politiku a poslouchání Hlasu Ameriky a čtení novin mezi řádky, mimochodem, u nás se kupovala jen nedělní Lidová demokracie...
Proč všechno to vzpomínání. Proč návrat odnikud nikam. Americká neděle je americká. Džínově modrá, plandavá, ulítaná od hledání volného místa k zaparkování. Umaštěná od ucha k uchu, ucouraná od stánku ke stánku a ucumlaná od lízátek. Naše nedělní odpoledne započalo cestou do Balboa parku. Všude auta. Stojící podél chodníku, jedoucí ulicemi a nadjezdy a podjezdy a nakonec brzdící na přeplněných parkovištích. Všichni vystupují a kamsi halasně chvátají. Tatínkové se cpou do ochozu zdejšího fotbalového stadionu na rozhodující zápas. Stadion hučí, září tisíci světly a ohňostrojem. Jde o všechno. Skoro bych se nedivil, že o život. Zlatá klukovská čutaná na plácku za Komenského školou v Jihlavě. A navíc to byla patrně prvná poválečná mezinárodní utkání, neboť do zdejší školy chodily české i německé děti. Ale vzhůru do reality. Americké maminky s dětmi jdou do Casa del Prado, krásné divadelní budovy, kde se právě hraje představení pro děti. Žel, jen málo z nich mi připadá svátečně, nebo alespoň nedělně...
My jsme se rozhodli pro návštěvu zdejší mezinárodní vesničky, kde má každý národ zastoupený v San Diegu svůj domeček opatřený vlajkou a nápisem. House of Czech and Slovak Republics, hlásá nápis na domečku, který byl postaven ještě za bývalého Československa. Před vchodem vlaje česká vlajka, před bývalým východem, dnes druhým vchodem, vlaje slovenská vlajka. Uvnitř nás velice vlídně a přátelsky uvítala usměvavá starší paní s manželem. Žádný z nich neuměl ani slovo česky, ani slovensky. Na celý domeček pak halasil anglicky pouze jeden vousatý návštěvník s dvěma psy a z jeho řečnění vyplynulo, že jeho rod pocházel z Rakouska. A vybavení? Stejně jako před šesti lety, kdy jsme domeček navštívili s manželkou poprvé. Vitriny s krojačkami, lahvemi od piva, podobiznami T.G. Masaryka a R. Štefanika a obou současných pánů presidentů České a Slovenské republiky. Omšelé pohledy na Prahu mě rozesmutněly natolik, že mě rázem přešla hrdost na rodnou zemi. Bože můj, kde domov můj...? Poslední ránu do živého mi vyťal jednoduchý anglicky psaný dvojlist formátu A4 se spoustou, řekněme že chybiček, a jednou hrubkou dvakrát podtrženou. Náš současný pan president of Czech Republic se jmenuje Václav Kraus. Ano, je to tam uvedeno na poslední stránce uprostřed ryze českých ornamentů - Václav K r a u s. Zjistil jsem to až po příjezdu domů a buďte si jisti, že tam pojedu znovu a všechno uvedu na pravou míru. A ještě bych se rád pokusil o zásobení tohoto domečku novým propagačním materiálem třeba o Jihlavsku, o Českomoravské vysočině. A třeba se přidají další kraje. A třeba si toho všimnou i naši diplomaté v nedalekém zastupitelském úřadě v Los Angeles a jednou takhle v neděli dovezou do stařičkého domečku něco k omlazení, neboť je to "...krásná země, země česká, domov můj..."
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)
Kácení v Jihlavě
- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)