Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
18.1.: Zemřela bývalá ředitelka základní školy Seifertova v Jihlavě Stanislava Prokešová

18.1.: Z policejního deníku: úvěrový podvod, opilec skončil na záchytce, řidiči bez papírů a pod vlivem drog

18.1.: V Přibyslavi u Sázavy žijí bobři

18.1.: V Pelhřimově se loni narodilo 533 dětí, svateb bylo dvaadevadesát

18.1.: Registr vozidel v Jihlavě funguje dočasně v omezeném režimu

18.1.: Policisté na Vysočině vykázali loni z obydlí celkem 53 násilných osob

18.1.: Nejvíce nominací na Českého lva mají filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán

18.1.: Fenomén zahradničení a krajové odrůdy ovocných stromů na Vysočině

18.1.: Dálnice a silnice prvních tříd na Vysočině jsou sjízdné bez problémů

17.1.: Ředitelkou Psychiatrické nemocnice v Jihlavě byla jmenovaná Dagmar Dvořáková

17.1.: Z policejního deníku: krádež přívěsu, poškození auta, zničení květináčů a hrabla

17.1.: Přírodovědci v Ptačím parku Kosteliska nalezli brouka, kterého už považovali v ČR za vyhynulého

16.1.: V Třebíči se loni narodilo 1230 dětí, vévodila jména Eliška a Matyáš

16.1.: Odbor služby pro zbraně v Havlíčkově Brodě otevřen od pondělí; počet žadatelů o zbrojní průkazy na Vysočině roste

16.1.: Josef Šálek poběží mrazivou Vysočinou bosý a v šortkách přes dvacet kilometrů

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 29.1.2010
Škola a prázdniny - základ života
Kdybych měl při ruce můj památník, určitě bych tu stránku nalistoval. Uč se synu moudrým býti! A nad tím obrázek medvídka pijícího ze džbánku. Liboval si na medu. Na džbánku bylo hůlkovým písmem napsáno med. Tuším, že mi to věnovala nějaká moje spolužačka někdy ve druhé nebo třetí třídě obecné školy. Tehdy jsem bydlel ve Znojemské ulici a každého rána jsem cupitával do kopečka Fibichovou ulicí do Komenského školy.
Někdy jsem chodíval uličkou mezi zahradami. Lidé jí říkali Středovka. Vstupovalo se do ní průjezdem domu patřícího obchodníku panu Středovi, kam jsem chodil s lahví pro litr petroleje do vařiče a na tom vařiči jsme pak vařili ranní bílé kafe a přikusovali krajíc chleba s máslem. Někdy byly i čerstvé rohlíky. Pekárna byla přes ulici, dneska už tam není. A ty rohlíky, jak byly každej zvlášť zakroucenej ručně, daly se pěkně rozmotávat. Snídaně byla zábavou. A měkký prostředek rohlíku to byla panečku pochoutečka. Dneska to lisují mašiny a rohlíky ani nevoní ani nemají tu měkotu uvnitř a druhý den jsou tvrdé jako bumerang. Mekota, bekota, kdeže je konec mým pohádkám...
První třída, myší díra, druhá třída, kašička. Joo, školička. První paní učitelka Křesťanová byla moc hodná a moc se mi líbila. V neděli chodila s námi do kostela a ve vlastivědě nám vyprávěla o presidentu osvoboditeli T.G. Masarykovi a o presidentu budovateli E. Benešovi a do sešitu jsme si lepili jejich obrázky. Pak jednoho dne přišla a obrázky jsme museli vytrhat a do kostela už nechodila a vůbec to byla jiná doba. Na prvních školních fotografiích pořizovaných na školním hřišti stávali s námi pan řídící Riedl a paní třídní učitelka a důstojný pan farář Alfons od minoritů, kterého jsme na ulici zdravili Pochválen buď Pán Ježíš Kristus a později jen Chvála Kristu a ještě později jsme dělali, že ho nevidíme...
Divná to byla doba. Doma nám říkali něco jiného než ve škole. Ale co, byly i lepší okamžiky. Třeba když se rozdávaly dárky od Unry. Americké pastelky, americká pera, americké školní brašny. Ty byly úžasné. Byly z chlupaté kůže a já je těm obdarovaným záviděl. Jedním z nich byl jakýsi Patzelt. Kdo ví, kam se s tou brašnou poděl. Já nosil do školy tatínkovu starou aktovku a na ní byly přidělány řemínky na záda. To abych se při nošení nehrbil a počkal si, až budu starej. Penál jsem měl dřevěnej a psací pero taky dřevěné se zlatavou špičkou a pak taky skleněnou, ale ta dělávala občas kaňky. Plnící pero bylo mým snem a to mi donesl Ježíšek až o pár let později. To už jsem nosil jinou koženou aktovku co měla tři přihrádky a vně byly dvě kapsy. V jedné jsem nosil svačinu, chleba se sádlem. Někdy i jablíčko. Joo, Unra. Na tu vzpomínám rád. Doma stály na poličce velké khaki konservy s pomerančovou nebo grepovou šťávou. V malých konservách byla čokoláda a cigarety a žvýkačka a suchary. Všechno chutnalo znamenitě. Dědeček nám dával šluka z cigaret. To bylo něco. Nikdo to nesměl vědět. Bylo to jedno z mých prvních tajemstí...
A taky byly prázdniny. Jako teďka. Trávil jsem je u babičky a dědečka v Brtnici. Děda byl stavitel a kouřil až sto cigaret denně. Babička mu hubovala a jinak byla moc hodná. Jen někdy mi dělala bílé kafe z kozího mlíka a to já nerad. To štípalo na jazyku. V Brtnici jsem měl pár kamarádů. Jepindu Votavovýho, Pepka Kralovýho. Jeho tatínek měl zelinářství a prodával taky jahody. Na ty jsme chodívali na zahradu a on nás proháněl a strašně nám nadával. Kluci zatracený, parchanti nevychovaný, hrom do vás... Taky jsme chodívali na strigl na třešně panu Pliskovi. Ten nás pane hnal. Až do polí. Jednou jsem se tak přejedl třešní, že jsem měl břinkačku a odnesly to černé trenýrky. Abych nedostal od babičky hubováno, zahrabal jsem je na zahrádce pod keřík se srdíčky. To místo si budu pamatovat do smrti smrťoucí. Určitě tam ty podělaný trenýrky ležej. Inu, jaký trenýrky, takovej byl prázdninovej život. Hlavně tak v polovině prázdnin mi bylo moc smutno a v posteli jsem si často pobrečel. Těšil jsem se domů. A těšil jsem se i do školičky. Teď jsou tam u nás doma taky prázdniny. Pololetky. Ty bývaly i za nás po válce. Ono je to stále stejné. Stále platí, co pravil medvídek v památníku: Uč se synu moudrým býti! A nejen synu, i dcero, uč se, uč se a zase se uč, což prý říkal jeden pán co nechal vystřelit z Aurory a pak si vystřelil z nás ze všech.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)