Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
18.1.: Zemřela bývalá ředitelka základní školy Seifertova v Jihlavě Stanislava Prokešová

18.1.: Z policejního deníku: úvěrový podvod, opilec skončil na záchytce, řidiči bez papírů a pod vlivem drog

18.1.: V Přibyslavi u Sázavy žijí bobři

18.1.: V Pelhřimově se loni narodilo 533 dětí, svateb bylo dvaadevadesát

18.1.: Registr vozidel v Jihlavě funguje dočasně v omezeném režimu

18.1.: Policisté na Vysočině vykázali loni z obydlí celkem 53 násilných osob

18.1.: Nejvíce nominací na Českého lva mají filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán

18.1.: Fenomén zahradničení a krajové odrůdy ovocných stromů na Vysočině

18.1.: Dálnice a silnice prvních tříd na Vysočině jsou sjízdné bez problémů

17.1.: Ředitelkou Psychiatrické nemocnice v Jihlavě byla jmenovaná Dagmar Dvořáková

17.1.: Z policejního deníku: krádež přívěsu, poškození auta, zničení květináčů a hrabla

17.1.: Přírodovědci v Ptačím parku Kosteliska nalezli brouka, kterého už považovali v ČR za vyhynulého

16.1.: V Třebíči se loni narodilo 1230 dětí, vévodila jména Eliška a Matyáš

16.1.: Odbor služby pro zbraně v Havlíčkově Brodě otevřen od pondělí; počet žadatelů o zbrojní průkazy na Vysočině roste

16.1.: Josef Šálek poběží mrazivou Vysočinou bosý a v šortkách přes dvacet kilometrů

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 30.1.2010
Vyvěste fangle...
Už je tu. Už klepe na dveře. Některé domky vyvěsily fangle. Ve větru plápolají barevná srdce a srdíčka od růžové po rudou. Zdravíme svátek Valentina. Ať žije Valentin. Každý slaví podle svého. Nikdo nic nikomu nenařizuje. Nikdo žádnou výzdobu nekontroluje. Nikde se nesoustřeďují hlášení, že ten či onen neslaví Valentina. Neprobíhá žádný organisovaný úklid ulic a sídlišť. Kdo nechce, neslaví, nekupuje nic se srdíčky, odmítá u pokladen růžové balonky a na just kupuje jen žlutá a zelená jablka. Taková je Amerika. Světe slav svátek světce se sladkými sousty, se spoustou svíček sálajících sváteční světlo. Ve Valentina věří většinou všichni věřící ve víru vášní. A víc už mě nenapadá. Moji písmenkové fantasii došel dech. Nápady zdejších obchodníků však překypují nejrafinovanějšími léčkami a nástrahami, jak přilákat kupující ke koupi všech roztodivných valentinských nesmyslů ve tvaru písmene V a nebo srdíček. A dav podléhá. Krise, nekrise. Amerika nakupuje.
A jakpak je dnes u nás doma. Už se zase svátek svatého Valentina přemílá z leva do prava a nazpátek. Už se vážení vědátoři opět zamýšlejí nad oslavami tohoto cizorodého vetřelce Valentina, který se k nám připlížil nabourat naše ryze české svátečnictví. Nechceme a nepotřebujeme cizáky. My si vždycky vystačili s našimi oslavenci. Někdy i svatými. Jenže. Co jiná doba, to jiné svátky. Jak dlouho odolávali T.G. Masaryk, Mistr Jan Hus, legionářský hrdina J.J. Švec. Hodně toho musel vydržet a přetrpět i svatý Václav. V Jihlavě za první republiky byly postaveny pomníky Husovi, Smetanovi a Masarykovi. Nevydržel ani jediný. Krátce po příchodu německých okupantů do města zmizel neznámo kam Smetana a zakrátko i Masaryk. První stával ve stejnojmenném parku, druhý u stejnojmenné školy v Pelhřimovské, dnes Žižkově ulici. Nejdéle odolával žulový Mistr Jan v parčíku před hotelem Beseda. Nakonec byl kameníkem panem Hurdou odborně rozebrán a uschován. Leč, marně. Musel z Jihlavy pryč. Za dramatických okolností doputoval do Hlinska. A měl štěstí. Tam se dočkal osvobození. Ale do Jihlavy se už nevrátil. Na jeho místě, přesněji opodál tohoto místa, vyrostl po válce pomník osvoboditelů města, rudoarmějců. Stojí tam dodnes. Komu čest, tomu čest. A naproti budově gymnasia dočkala se odhalení socha T.G. Masaryka. Byla to veliká událost. Stejně tak veliká, jako její odstranění. Zmizela přes noc. A nikdy už nebyla nalezena. Komu čest... Ta doba nepřála ani lidem, ani pomníkům. Jen někomu. Jen vyvoleným. Jejím symbolem se stal Gottwaldův pomník a tank na podstavci na západním konci Jihlavy, co dělovou hlavní mířil nepochopitelně na východ. A nesmíme zapomenout ani na pomník na jihlavském hřbitově. Autorem Šlesingerem byl pojmenován Zaváté šlépěje a věnovám všem obětem za období okupace. Jméno autora však bylo za času nečasu z kamene odtesáno a autor sám byl komunistickým režimem žalářován. Po sametové revoluci pomníky Gottwalda a tanku zmizely stejně rychle, jako se objevily. Dobře jim tak. Jiná doba si žádá jiné pomníky. Žel, neradostné. Smutné. Dva z nich připomínají dobu nedávno minulou. Dobu nesvobody. Dobu vykonstruovaných procesů. Dobu vraždění a žalářování nevinných...
Letos Jihlavu čeká slavnostní odhalení pomníku Gustava Mahlera. Okázalou slavnost však předcházela méně okázalá kritika. Pak byl hned takový, pak zase makový, předřazený, nevkusný, ošklivý. Tak už to u nás chodí. A to je dobře. Konečně doba, kdy se lidé mohou vykecat. Nahlas. Na papír. Mahlerova socha bude stát ve stejnojmenném parku, jehož jižní část byla v minulosti zastavěna židovskou synagogou. Nacisté ji koncem března roku 1939 vypálili a nakonec do základu rozbořili a odstranili. Tehdy nikdo ani nekec. A náckové řvali. Buďme rádi, že je dnes jináče. A park. Ten se bude líbit. Mně se líbí. Prostírá se na posvátném místě. Prostranství vyzařuje smír a toleranci a tóny muziky, co oblétá světem donekonečna...
Vyvěste fangle. A nebo nevyvěšujte. Posílejte valentinská psaníčka a nebo nepište. Dělejte si co chcete. A hlavně se radujte. Únor je přede dveřmi. Krásný vzhled je na ten zimní svět...
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)