Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
18.3.: Z policejního deníku: šestnáctiletá dívka byla opila a agresivní; zloděj kradl alkohol a současně napadl zaměstnance prodejny

18.3.: Ulice Hybrálecká v Jihlavě bude od pondělí 25. března z důvodu oprav uzavřena, objížďka povede po ulicích Romana Havelky a Okrajová

18.3.: U Pacova někdo postřelil brokovnicí orla mořského, má zlomené křídlo

18.3.: Jihlavané cvičením podpoří lidi s roztroušenou sklerózou

17.3.: Z policejního deníku: muž nalezl tříštivý granát; zloděj ukradl sazenice jedlí a smrků

16.3.: Z velkomeziříčského zámku: sbírka měřidel

16.3.: Výstava nástěnných kuchařek - Dobré samo se chválí v třebíčské galerii Tympanon

16.3.: Večerní prohlídky Moučkova domu ve Žďáře nad Sázavou

15.3.: Řidiči, jezděte opatrně, dávejte pozor na putující žáby, jsou to přirození regulátoři třeba komárů

15.3.: Z policejního deníku: žena naletěla podvodníkovi, přišla o 150 tisíc korun

15.3.: Oprava hradu Kámen pokračuje, zatím se podařilo odkrýt otvor původního rozetového okna, přibude třeba i pavlač

14.3.: Z policejního deníku: nehoda si vyžádala dva zraněné, řidič nadýchal téměř 1,5 promile

14.3.: Psychologická pomoc pro rodičky a maminky nejen v šestinedělí v havlíčkobrodské nemocnici

14.3.: 14. březen 1939 - Poslední večerní "křty" jihlavských Židů

13.3.: Z policejního deníku: falešný telefonát připravil muže o 360 tisíc korun; zloděj si odnesl z chaty padesát litrů slivovice

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 6.2.2010
Když velryby připlouvají
Jedeme na Point Loma Lighthouse. Jedeme k majáku a nedaleké vyhlídce na Pacifik. Velryby připlouvají. Bereme dalekohledy a teplé bundy a naději, že nějakou velrybu uvidíme. V tom případě to bude poprvé, co ji uvidím na vlastní oči. Nebo co je uvidím, připlouvají v hejnech. To by bylo, abych v tom případě nějakou neviděl. Čím víc se prodíráme záplavou auťáků, čím víc se blíží kýžený cíl, tím se víc obloha vyjasňuje. Máme štěstí. A pak to přichází. Jedeme do kopce. Táhlého návrší, vzhůru k vrcholu skalnatého poloostrova Point Loma odkud bývá nádherný pohled na San Diego. A na oceán. Dneska výjimečně a především na oceán. Krátká zastávka u budky, zaplacení vstupného a coby dup, zastavujeme na jednom z parkovišť na útesu. V hloubce pod námi se dmou temněmodré vlny, nad hlavami nám fičí čerstvý mořský vzduch a já koukám a koukám... a nic.
V dálce stojí americká válečná loď a ještě dál se v mlze rýsují pobřežní útesy Mexika. Koukám do všech stran, až mi co chvilku zaslzí oči. Zatrápené velryby. Člověk se jednou v životě jede podívat, jak připlouvají a nikde nic. Pak to ale přišlo. Nebe se ještě víc rozjasnilo a vymalovalo zlatavé pruhy na mořskou hladinu. Hele, tamhle stojí nějaká malá loďka. Na tu dálku skutečná kocábka. A kolem ní, sem, tam, černé hřbety velryb. Vidím je. Poprvé je vidím. Stojím v úžasu jak solnej sloup a koukám. Jak málo někdy stačí, aby člověk ohromeně sledoval pár černejch flíčků nořících se z vln. Velryby jsou tu. Připluly až odněkud od Aljašky, tady porodí potomstvo a zase budou cestovat nazpátek. Stovky kilometrů do svých domovů. Fantastické putování. Celá příroda je úžasná. Div divoucí...
Šeří se. Jdeme se podívat do majáku. Jeho zdi bíle září, ale nesvítí. Je to museum. Staré fotografie posledních obyvatel tohoto nevelkého objektu. V přízemí kuchyňka s litinovým sporákem, jídelní stůl, židle, police s nádobím. Jakoby odtud někdo před pár okamžiky odešel a zase se vrátí. Obývací ložnice, postele, kanape, křesílka, obrazy na stěnách a psací stůl s otevřeným sešitem a brýlemi. Hlídač majáku právě dopsal a odskočil si... Opodál je úkryt pro radisty, pozorovatelna z druhé světové války. Tady stálo velké dělo na ochranu zdejšího přístavu před japonským napadaním. Zvolna se navracíme do města. Po obou stranách cesty jsou hřbitovy amerických námořníků. Pečlivě upravované zelené pláně poseté bezpočtem bílých pomníčků. Stovky, tisíce padlých námořníků z obou světových válek. A pár čerstvě vykopaných hrobů. Někde zase umírají mladí kluci. Ale smrt za to nemůže. To lidé vedou války proti lidem. Prej, válka je vůl. Chyba lávky. Volové jsou mezi námi...
Hele, dědo, tamhle, vidíš, do přístavu přijíždí letadlová loď Lincoln. Vidím. Gigantickou hromadu oceli. Jede tiše. Taky se navrací domů. Skoro jako ty velryby...
Šeří se. Ještě je vidět Cabrillo National Monument. Kamenný památník s postavou Juana Rodrigueze Cabrilla, portugalského mořeplavce, který tady se svojí plachetnicí San Salvador přistál 28. září 1542. Na nedalekém ostrově Santa Rosa archeologové našli v roce 1901 část kamenného náhrobku s iniciálou R a domnívají se, že patří právě jemu. Budiž. Ale našli také hliněné nádoby původních indiánských obyvatel. Nic jiného po nich nezbylo. Jejich domovy pohltilo velkoměsto. Kam až oko dohlédne, samé rodinné domy a domky a lesknoucí se mrakodrapy. Můj poslední pohled z výletu patřil hotelu Coronado. Kdo by neznal báječný film Někdo to rád horké. Tady se natáčel. Noblesní stavba. Obrovská přijímací hala. V přízemí obchůdky s luxusním zbožím. A klenotnictví. Samé zlato, stříbro, platina, diamanty. Před čtyřmi lety jsem si všechno prohlédl. Jen prošel a očumoval. Dodnes tady pobývají milionáři a pracháči a také páry novomanželů na jednu svatební noc. Prý zvyk, místní tradice. Někomu skutečně stačí jen jedno nevyspání. A má prázdnou šrajtofli. Ono se tady, mezi námi, nespí zadarmo. Zadarmo se spí doma. Skoro zadarmo, teď se všude všechno přidražilo. Já spím doma. A až budu milionář, poznáte to, pošlu vám pozdrav a účtenku z Coronada.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)