Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
26.2.: Z policejního deníku: vloupání do auta; dvě ženy se popraly; opilý cyklista

26.2.: Ve Sněžném se chystají opravit věž evangelického kostela z devatenáctého století

26.2.: V Havlíčkově Brodě se objevila vzácná sova pálená, bohužel se otrávila jedem na myši

25.2.: Záchranáři řidičku po nehodě u Cetorazu transportovali letecky do Českých Budějovic

25.2.: Z policejního deníku: krádež věcí za více jak 20 tisíc; muži přišli o peníze, které poslali na účet; vloupání do auta

25.2.: Policisté hledají zloděje, který v Jihlavě ženě ukradl peněženku a následně použil její platební kartu

25.2.: Hravé surikaty z táborské zoo si užívaly sněhové hrátky

25.2.: Generační obměna Dukovan končí, jaderná elektrárna ale bude přesto dál přijímat nové zaměstnance

24.2.: Z policejního deníku: zraněného muže v lese policisté vypátrali; muž porušil domovní svobodu; opilý řidič boural

24.2.: Pelhřimovské nemocnici pomohou hasiči na urgentním příjmu, ARO a oddělení tzv. červené COVID zóny

23.2.: Z policejního deníku: zloděj se vloupal do náklaďáku; rvačka na jihlavském náměstí; poškození skleníků

23.2.: V Dešově shořela stodola, příčina požáru je v šetření

23.2.: Táborská fosa si zvyká na neobvyklé zasněžené zimy

23.2.: Při ranních nehodách na Vysočině utrpěli zranění čtyři lidé, zraněné dítě dostalo od hasičů dráčka Záchranáčka

23.2.: O původu smírčích křížů a kamenů

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 15.2.2010
Presidents' Day po našem
A máme pondělí 15. února 2010 a Amerika slaví. Presidentský den. Den pánů presidentů. Všech, bez rozdílu. Jeden pán za druhým, a co jich bylo. Některá jména bych mohl jmenovat, ač toho o historii Spojených států amerických vím zatraceně málo. Ale mě by spíš zajímalo slavit takový den u nás doma. Byl by to den nejen pánů, ale i soudruhů presidentů.
První president T.G. Masaryk byl skutečný Pan s velkým P. Pro mě nádherný starý muž, imposantní postava. Krásný člověk. Jako zrozený do bronzu nebo do kamene. Krátce po válce jsem si lepil jeho foto do sešitu vlastivědy a pod to jsem hůlkovým písmem napsal TGM PRESIDENT OSVOBODITEL. Za pár roků to byl zloduch a jeho foto muselo zmizet. A nejen ze sešitu. Zmizelo odevšud a zůstaly po něm prázdné podstavce a někde ani to ne. Jako třeba u nás v Jihlavě. Dodnes doma uchovávám jeho barevný obrázek, pohlednici z roku 1967, pan president sedí na svém koni Hektorovi v oboře v Topoľčankách. Poslal ji jeden můj spoluzaměstnanec z lázní ze Slovenska.
Ani druhý pan president E. Beneš to neměl lehké. Byl sice budovatel, ale také pan a proto musel uvolnit místo soudruhům. Pamatuji se na něj, když projížděl s chotí Jihlavou a moje spolužačka Lída Novotná mu recitovala vítací básničku. Pak jsem jezdil s rodičema k jeho hrobu do Sezimova Ústí. Dobře si vzpomínám, jak moji rodičové byli při vstupu legitimováni a jejich jména zapsána do nějakých lejster a jak u hrobu byl nával lidu a jak to tam vonělo sněženkama, které měl pan president nejraději. Jednou jsme tam v zahradě čekali delší dobu, protože se rozkřiklo, že nám v okně zamává paní presidentová Hana Benešová. Nezamávala. A v autobuse se nakonec šuškalo, že kdo bude zapsán třikrát, ten bude mít polízačku s estébákama. A tak jsme tam už víckrát nejeli. Báli jsme se. Tenkrát se hodně lidí bálo. A nakonec byla zahrada pro veřejnost uzavřena.
Nesmím zapomenout ani na pana presidenta Háchu. Neměl to lehké. Úřadoval za protektorátu. Ale byl to taky náš pan president. Pak přišel únor 1948. Byl nejen bílý, ale i vítězný. Jak pro koho. Od té doby následovali už jenom soudruzi presidenti: Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda, Husák. Ten první měl v Jihlavě pomník a už ho nemá. Je to dobře. Je dobře, že nemáme soudruhy presidenty, ani soudruhy jiné a že se máme.
Díky Bohu, když se na pražském hradě objevil pan president Václav Havel. Mám ho často před očima a slyším jeho hlas a někdy si vzpomenu i na jeho krátké přehlídkové kalhoty. Škoda, že nepřijel na koni, mohl být svatej a mohl mít pomník dole na Václaváku. Byl to báječný pan president. Byla to báječná doba. A pořád je. Dnes máme na hradě pana presidenta Václava Klause. Do třetice, a zase Václav. Už to vypadá, že blaničtí rytíři už nevyjedou. Pan Klaus je taky moc chytrej. Chytrej pan to je. Hlavně že Pan. Bez těch dvou posledních pánů by to nebyl ten správnej českej presidentskej den. Tak tedy: Ať žijí naši čeští Páni presidenti!
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)