Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
20.10.: Zloděj ukradl v jihlavské prodejně desítky zubních kartáčků

20.10.: V čem chybují obchodníci při vyřizování reklamací

20.10.: V Telči se zastaví Legiovlak

20.10.: Přednáška Východní pobřeží USA v Třebíči

20.10.: Přednáška Středověké hrady, život v míru a válce v jihlavském muzeu

20.10.: Opilý muž se ve Velkém Meziříčí vyboural

20.10.: Muzeum rekordů v Pelhřimově má další přírůstek - knihu leteckých snímků Pehřimovsko z nebe

20.10.: Mezi Světlou nad Sázavou a Dolní Březinkou srazil vlak šestatřicetiletého muže, ten na místě zemřel

20.10.: Dyje není jediná voda v národním parku; projděte se třeba k podyjským rybníkům

19.10.: Zvon v kostele sv. Víta v Zahrádce ponese jméno Josef, na památku pátera Josefa Toufara, který v městečku působil

19.10.: Studenti navrhli nové autobusové nádraží Jaderné elektrárny Dukovany i parkovací dům

19.10.: Počty aut na Třebíčsku rostou; přibývá i elektromobilů

19.10.: Policisté zachránili lidský život; odradili sebevraha od skoku z rozhledny

19.10.: Pacientům s chronickou nemocí předepisují lékaři v nemocnici v Novém Městě na Moravě léčebné konopí

19.10.: Muž z Jihlavska dluží své dcerce na výživném téměř deset tisíc korun

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 15.2.2010
Výlet do lesa mrakodrapů
Napadlo mě začít básničkou z dětství. Mraveneček v lese, těžkou kládu nese... Tak jsem si připadal v sobotním odpoledni při návštěvě Dolního města v San Diegu. Stál jsem uprostřed lesa mrakodrapů. Všude kolem lesknoucí se betonová monstra obalená sklem a podivuhodně vysoké domy zdobené žebříkovými klikyháky od půdy až do přízemku. Prý zbytky staré zástavby, která ještě před pár lety byla předurčena k demolici a dnes se závratným tempem renovuje do původní podoby. Do vybydlených prostor bezdomovců, kriminálníků a narkomanů se postupně stěhují luxusní restaurace, hotely a kanceláře. Těch není nikdy nikde dost. Kanceláře jsou nejpotřebnější všude na světě.
Ale vraťme se k básničce. Tu kládu by tady žádný mraveneček nenosil. Zdejší termiti se zbytečně nedřou, oni tu kládu jednoduše sežerou, a basta. Běda zdejším dřevěným domům. A co je s těžkou dřinou, tu převzali mexičtí dělníci a stroje. Gigantické jeřáby, bagry a autotahače. Dívat se z chodníku na vrcholky mrakodrapů je věc ošidná. Měl jsem dojem, že se naklánějí, že co nevidět musí některý z nich spadnout. Nespadl žádný. Jenom mě zatraceně dlouho loupalo za krkem. A pak přišla možnost vystoupat na jeden z těch menších objektů tvořících zdejší zábavné centrum. Zatímco většina zvědavců se tlačila u zábradlí, já stál opodál. Nemám rád výšky, mám závratě a potom, kdo mi zaručí, že ta zábradlí jsou dobře ukotvena. Nechci tady v Americe spadnout. A z takové výšky. I to pojištění by mi bylo houbec platný. Byl bych na placku...
Zmínil jsem zábavné centrum. Něco jako náš jihlavský City Park, co dráždí city nejednomu starousedlíkovi. Ale několikanásobně větší, s garážemi pro několik tisíc aut. A aby člověk trefil k tomu svému, jsou jednotlivá patra očíslována a pro analfabety a pro dětičky jsou opatřena symboly ovoce a zeleniny. My jsme zaparkovali v pátém patře u rajského jablíčka. Zdejší americké zábavné centrum dokáže rozdráždit všechny smysly. I nesmysly vám podstrčí. Je to neuvěřitelný slepenec všech možných architektur, pod i nadchodů, pohyblivých schodišť, teras, přístřešků. Malé krámky střídají obrovské výklady velkoprodejen všeho možného, vůně všech možných kuchyní se line z bufetů i luxusních restaurací a posedět si můžete v kinech, v divadle, v koncertním sále nebo obdivovat zdejší baletní scénu. Tam se vypravila naše hostitelka s vnučkou a my prolézali nástrahami světových výrobců kosmetiky a módního zboží. Líbila se mi jedna kožená dámská kabelka. Byla umístěna v chromované kleci pro papoušky. Cena 1.300 $ bez daně. Stačilo připočítat nějakých 9%, vytáhnout kartu, zaplatit, a taška by bývala byla moje. Byl by to valentinský dárek pro moji ženu. Nebyl. Kabelka zůstala v kleci. Zůstalo tam i mnoho dalších tašek a taštiček. A ještě dražších. Jako český pensista mám u nás doma takřka na všechno, tady mě doběhli, tady nemám skoro na nic. Na co jsem chodil celý život do práce, to nevím. Tady mi nad tím vším zůstává rozum stát...
A nakonec si nechám dvě překvapeníčka. Jak tak šlapeme, zaslechla moje žena cosi známého: Hele, povídá, tam ti dva mluví slovensky. Nedalo mi to. Ani na chvíli jsem nezaváhal jsem se k nim přitočil a slovensky pozdravil: Dobrý den. Usmáli se a krátce jsme porozprávěli. Paní je tady na návštěvě u syna, já zase u dcery. Tak ať se máme všichni hezky, a s tím jsme se rozešli. Jako tenkrát, za federace. Každý si šel po svém. A to druhé setkání. To bylo u zmrzlináře, co prodával jogurtové zmrzliny s desítkama příchutí. Tady nás dvojice mladých lidí oslovila anglicky. Chlapec a děvče, sourozenci, bylo jim tak kolem patnácti let. Jak prý mluvíme, bylo jim to nějak povědomé. Mluvili jsme česky. Zajásali. Měli českého tatínka z Prahy. Ale česky je nenaučil ani slůvko. Jen lízat zmrzlinu, jak jsem zjistil, tu lízali se stejnou chutí, jako my, Češi. Tak alespoň v něčem jsme tu českou tradici nezapřeli - Jak k jídlu, tak k dílu...
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)