Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
18.3.: Z policejního deníku: šestnáctiletá dívka byla opila a agresivní; zloděj kradl alkohol a současně napadl zaměstnance prodejny

18.3.: Ulice Hybrálecká v Jihlavě bude od pondělí 25. března z důvodu oprav uzavřena, objížďka povede po ulicích Romana Havelky a Okrajová

18.3.: U Pacova někdo postřelil brokovnicí orla mořského, má zlomené křídlo

18.3.: Jihlavané cvičením podpoří lidi s roztroušenou sklerózou

17.3.: Z policejního deníku: muž nalezl tříštivý granát; zloděj ukradl sazenice jedlí a smrků

16.3.: Z velkomeziříčského zámku: sbírka měřidel

16.3.: Výstava nástěnných kuchařek - Dobré samo se chválí v třebíčské galerii Tympanon

16.3.: Večerní prohlídky Moučkova domu ve Žďáře nad Sázavou

15.3.: Řidiči, jezděte opatrně, dávejte pozor na putující žáby, jsou to přirození regulátoři třeba komárů

15.3.: Z policejního deníku: žena naletěla podvodníkovi, přišla o 150 tisíc korun

15.3.: Oprava hradu Kámen pokračuje, zatím se podařilo odkrýt otvor původního rozetového okna, přibude třeba i pavlač

14.3.: Z policejního deníku: nehoda si vyžádala dva zraněné, řidič nadýchal téměř 1,5 promile

14.3.: Psychologická pomoc pro rodičky a maminky nejen v šestinedělí v havlíčkobrodské nemocnici

14.3.: 14. březen 1939 - Poslední večerní "křty" jihlavských Židů

13.3.: Z policejního deníku: falešný telefonát připravil muže o 360 tisíc korun; zloděj si odnesl z chaty padesát litrů slivovice

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 17.2.2010
Moje hezké odpoledne
Přišlo to zčistajasna. Osiřeli jsme v americkém domě. Naši hostitelé odjeli někam za San Francisco na koncert a ponechali nás osudu. Americkému osudu. Ač neznalí, shledali jsme mnoho věcí stejných s tím českým. Důležité je, nepřestat dýchat. Jakoby se vůbec nic nestalo. Nádech, výdech, nádech...
Zadržet dech na více jak dvacetčtyři hodin nelze ani v zemi neomezených možností. Leda, že bychom volili tu poslední možnost. Zadušení. Ale to nepřichází v úvahu. Stačí pohled na venkovní teploměr. Je kalifornské zimní ráno a rtuť se vyšplhala na 22 stupňů Celsia nad nulu. Komu by se chtělo dobrovolně odcházet. Kam pospíchat, když americký den právě započal a člověk má jedinečnou možnost prožít jej v americkém domě. Na zeleném trávníku v předzahrádce právě kvetou broskvoně a v květech se vrtí včelky. Jsou štíhlejší, to naše včelky jsou boubelatější. Asi mají daleko z úlu ke květům. Ty české mívají nektar hned u hubajzny či u sosáčku. Tady jsem neviděl jedinou zahradu s úly. Patrně půjde o divoké včely z blízkých kaňonů, kde bují pestrá vegetace a není nouze o duté kmeny stromů.
Je to podobné, jako s byty nebo rodinnými domky. Nabídka přesahuje poptávku. A není to jenom o penězích. Zdejší lidé velmi často a bez zbytečných emocí mění bydliště. A často na hony vzdálené. V okolí jsem zaznamenal hned několik stěhování. Za bratrem, za lepším počasím víc na sever, do pensionu pro seniory. Jednoznačně ale převládali rozvedení, s dětmi i bez nich. Měl jsem možnost navštívit zdejší soudní budovu a nahlédnout okénky ve dveřích do jedné ze zdejších rozvodových soudních síní. A byl to pohled jako z filmového plátna. Soudce seděl za pultem na tribuně, strany s obhájci a svědky dole v lavicích, ve dveřích ozbrojená ochranka, nechyběly vlajky USA a státu Kalifornie. V dlouhé čekací chodbě posedávalo nebo přešlapovalo mnoho lidí všech možných vzevření a barev pleti. A abych nezapomněl, při vstupu do budovy soudu jsem prošel bezpečnostním rámem. Ani nepípl. Já také ne. Měl jsem v té chvíli nepříjemné šimrání po zádech i jinde...
Náš americký den začínal českou snídaní. Snažili jsme se. Sáčky s ovocným čajem byly tak říkajíc normální. I máslo včetně pomazánkového chutnalo ponašem. Ale chléb náš vezdejší, ten míjel náš domov řádnou oklikou. Kdeže český chlebíček, kdeže český rohlíček či půlenka. A strouhanka na řízky se dělala z chleba. A když už jsme u řízku, mám rád bramborovou kaši. Marná sláva, nic nebylo jako doma. Brambory chutnaly jinak, řízek nevoněl po našem a okurkový salát v běžné octové vodě s cukrem se tady nedělá. Tady saláty polévají sračičkama, jinak to nemůžu nazvat. Všechno to pálí na jedno brdo, ať už je sklenička pomalována a popsána jakkoliv. Nedávno udělala manželka bramboráky. Ale marnost nad marnost, ani ten česnek není jako ten náš. O bramborách nemluvě. A sůl, sůl nad zlato, solí tady mizerně a tak se už ani nedivím, že ta pohádka o soli mohla vzniknout jenom u nás doma. Teď už se nedivím, proč pan Werich nezůstal po válce v Americe, on prostě nemohl, jeho chuťové buňky by to nevydržely a on by strádal. Doma sic taky strádal, ale od jídla to nebylo, do toho mu bolševici nekecali a tak alespoň v něčem bylo po jeho. Právě při dnešním obědě jsem si na něj znovu vzpomněl. Udělali jsme si brambory a k tomu klobásky osmažené na pánvi na oleji. A tady musím kápnout božskou, klobásky byly mňam, mňam, výtečné.. Český žaludeček se zaradoval a vše zakončila sklenice pepsicoly, jak říkám, jako u nás doma...
Slunce pralo jak o našem červenci a tak jsme s procházkou počkali až do čtvrté hodiny odpolední. Šla s námi pejskova slečinka, tříletá švýcarská salašnice vážící něco kolem padesáti kil. Šli jsme pomalu, my koukali po lidech, ona čmuchala po trávnících a po hydrantech. Taková docela normální procházka. A co je zvláštní. San Diego je velkoměsto. Lidí jako máku. A my je potkávali na cestičkách v parku a oni nás zdravili a my jim slušně odpovídali. Něco takového pamatuji u nás doma, na vsi, na Rounku. Tady se lidé zdravili a zdravili i cizí, když je potkali třeba v lese a nebo cestou na pole. Teď toho zdravení nějak ubejvá, lidi nezdravěj, asi nechtěj bejt zdraví, a kdo ví, jestli vůbec ví, co chtěj... A tak, chtěj nechtěj, šli jsme pomalu podél jedné zdi a já stále připomínal manželce, ať se dívá po zemi, co kdyby někde ležela nějaká stodolarovka. To se ví, neležela. Ale moje žena vidí jako ryska, v jednom případě spatřila na zdi hromádku opravdovejch americkejch centů. Přesně jich bylo jedenáct. Neodolal jsem, ač mi bylo řečeno, abych to nechal ležet. Neposlechl jsem. Peníze musejí být v oběhu. Zabalil jsem je do papírového kapesníku, doma je umyl v mýdlové vodě, to kvůli hygieně, a až přijede vnuk z koncertu, nalezne je pěkně vyrovnané na nočním stolku. Každý milionář začíná od píky, a americkej od centíku k dolárku...
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)