Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
15.1.: Z policejního deníku: kriminalisté dopadli distributorku drog, vandal polil auto barvou, opilec nadýchal 3,35 promile

15.1.: U Štoků na silnici I/38 se střetl náklaďák a pět osobních aut, nikdo se nezranil

15.1.: Sdružení Krajina po úpravě pastvisek nabízí přebytečné dřevo

15.1.: Prvním letošním přírůstkem v táborské zoo je jehně ovce kamerunské

15.1.: Policisté pátrají po šestnáctileté Veronice, která se nevrátila z vycházky do zařízení pro mládež v Janštejně

15.1.: Pachatele krádeže policisté v Kamenici nad Lipou dopadli na místě činu

15.1.: Nemocnice v Novém Městě na Moravě má málo personálu, od pondělí pomohou hasiči

15.1.: Na silnici I/38 u Štoků se srazila tři auta, řidička osobního auta utrpěla lehké zranění

14.1.: Z policejního deníku: krádež peněženky, vloupání do hospody a také do bývalé líhně

14.1.: Vedle atletického stadionu na louce na Heulose v Jihlavě se již lyžuje

14.1.: V Jihlavě se loni narodilo 1371 dětí; vedla jména Terezka a Honzík

14.1.: U Jihlávky se převrátil náklaďák se dřevem

14.1.: U Havlíčkova Brodu se převrátil kamion a srazil chodce, silnice I/38 v místě nehody bude po celou noc průjezdná pouze jedním jízdním pruhem

14.1.: U Havlíčkova Brodu na silnici I/38 se převrátil kamion, který srazil chodce; silnice je v místě neprůjezdná

14.1.: Silnice I/38 v Dlouhé Brtnici na Jihlavsku je neprůjezdná

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 21.2.2010
Stříbrná rozprávka
Co nevidět kouknu z okna, a nic. Snad jen blikající lampa pouličního osvětlení. Nikde živáčka. Žádné auto. Žádný monotonní hukot ocelového štrůdlu na dálnici. Večerní rounecká idyla je prostá. Co si ve tmě představíš, to sám v sobě nakoukáš. I na tom něco je. Někdo nakouká všechno možné, jiný čumí celé hodiny a před očima jen tma a vlčí mha. Jenom svit měsíce poodhalí pár siluet černých hluchoněmých domů. Ale uvnitř, v šedivém sejfu mojí stejně šedivé makovice, budou navždy podřimovat barevné obrazy amerického San Diega. Tisíce anonymních tváří všech barev pleti. Ta úžasná podívaná pro našince ze zapadlé české ďourky kdesi na Českomoravské vysočině. Pravda, doma je doma, ale pravda je i tam venku, daleko od domova. Pravda je teď všude stejná, je to život, tlukoucí srdce, pohledy, šlépěje, pokrčení rameny, podání rukou. Svět je pojednou krásně malej, a všude nahmatáš kousek domova. Nosíme jej s sebou jako poloprázdný baťůžek, do kterého nakupujeme bez peněz a bez čekáni, a pořád a pořád. Až na konci je konec. Pro někoho s malým, pro jiného s velkým K...
Co mi v San Diegu často scházelo hned po ránu byla kamenná zeď a zeleň alpina na dvorečku. Co mi bude scházet doma, určitě hlaďoučký betonový chodnik kam oko dohlédne a nohy došlápnou a zeleň palem a pepřovníků v zahradách přes ulici. Každému z nás pořád někde něco schází a něčím překypujem. Toužíme a přitom skáčeme v čase jak na řece z kamene na kámen. Vstupujeme do vody a brodíme se, i blátem čvachtáme. Tůně se mi dařilo obcházet a stébla se nebylo třeba chytat. Stébla trav jsem žvýkal v ústech a bosky kráčel jen za mlada. Víc než kdy jindy si začinám vybavovat obrazy z dětství. Dvoreček v Židovské ulici. Nepřekonatelný železný plůtek u zahrádky pana domáciho. Nizký domek s okny skoro u země. Večně otevřená okna, aby zatuchlo s vlhkem mohly z bytu ven. Hadříkové běhouny v kuchyni co oplývaly všemi barvami starých košil a kalhot a svetrů. Modrý tikající budík co mě děsil při horečkách a co nám ruský voják sebral a dal nám za něj hliníkovou polní láhev. Ještě dlouho potom jsem v ní nosil černou kávu, kdy jsem po škole na umístěnku dojížděl do Horní Cerekve do pletárny. Vidím před sebou žluté skříně a postele protektorátní ložnice, v kuchyni bilý kredenc s červenými držátky a stůl s šedivou deskou, co tatínek vyměnil později za umakartovou. Cítím, co vidět nebylo. Strach rodičů za války a po válce. Moje obavy ze školních diktátů, z přijímacích zkoušek , z maturity. Vidím otcovo dojetí při pohledu na moje školni vyznamenaní, na okamžiky, kdy držel umírající matku za ruku a cosi ji šeptal do ticha nemocničního pokoje. Bože můj, co to bylo v životě radostí i slz a docela vobyčejnejch baječnejch všedních dnů...
Co nevidět kouknu z okna, a pode mnou nic, než mraky. Budu jedenáct kilometrů nad zemí a venku kolem 60 st.C pod nulou. Komu by se chtělo ven. A ani to nejde. Letíme letadlem přes celou západní Ameriku, Kanadu, Gronsko, Island, až do Velké Británie, do Londýna. Do Prahy už bude jen kousíček. Kdy bych si kdy pomyslel na takovou cestu. Jen prstem po mapě. O cestě za železnou oponu jsem mohl jenom snít. Půl století jsem nevytáhl paty ze socialistické domoviny. Nebyl čas se trápit, muselo se žit. Tiše nadávat a nepřestat doufat, že jednoho krásnýho dne půjdou komunisti do pr----. Stalo se. Tatínek, orazítkovaný a okradený živnostník, se toho sametovéto dne dožil také. Měl velikánskou radost. Kdybych byl mladší, povídal, bejt to tak v tom osmašedesátým, hned bych se do toho pustil. Nepustil se. Mládí nelze vracet. Život běží neúprosně dál a dál a musí se žít. Zanedlouho budu sedět více jak čtrnáct hodin v letadle a budu snít o dnech příštích. Snění se často vyrovná realitě. Je třeba nic neodkládat. Právě jsem se bavil s vnukem Killianem, že až jednou přiletí k nám, pojedeme spolu na Rokštejn a tam se pokusíme nalézt poklad.
Stříbrnou medaili ve flašce od zavařenin, kterou jsem tam zakopal někdy v polovině padesátých let, při jednom z posledních tzv.čundrů. Bude to romantická výprava. Jeden mladej pomůže jednomu starýmu vyhrabat ze země kousek jeho mládí. Ach jo', stříbrný to čas, dřív stříbrný vítr, dnes stříbrný vlas...
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)