Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
13.10.: Vzpomínky na Karla Gotta mohou Třebíčané zapsat ještě v pondělí

13.10.: V jihlavské galerii vystoupí Burkhard Beins; představí sólo na bicí

13.10.: V areálu nemocnice v Pelhřimově bude volné parkování třicet minut

13.10.: U Osové Bítýšky havaroval motorkář, těžce se zranil

13.10.: Neznámý pachatel sebral z auta ve Víru na Žďársku peněžensku s finanční hotovostí, osobními doklady i platební kartou

12.10.: Vyrážíte do Podyjí na kole? Tady je jednoduché desatero vstřícného chování k přírodě

12.10.: Přednáška o milostném obraze Salus Populi Romani

12.10.: Jihlavský filmový klub uvede hudební snímek Pátrání po Sugar Manovi

11.10.: Projekt „Nový život starým knihám“ je úspěšný

11.10.: Poškození auta a hříšníci za volantem

11.10.: Nenapravitelný zloděj opět kradl v obchodě v Ledči nad Sázavou

11.10.: Na podzim přibude v Třebíči chodník a parkoviště

11.10.: Jihlava ocenila pracovníky sociálních služeb; na slavnostní ceremonii obdrželo cenu 19 zaměstnanců v sociálních službách

11.10.: Celostátně hledaný muž se pokoušel policistům v Měříně ujet marně; skončil v Brně ve vězení

10.10.: Český rozhlas Dvojka a regionální stanice Českého rozhlasu odvysílají živě rozloučení s Karlem Gottem z katedrály sv. Víta

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 19.12.2010
Co u srdíčka, to na papíře aneb o jedné neznámé tradici
Tak už to v životě chodí. Venku mrzne jen to praští a člověka popadne chuť se vracet kamsi do tepla. Do vlaha, do příjemna. Nepohrdl bych spocenem, jen aby to nebylo cu moc daleko a člověk cestou neprochladl. A najednou to přicupitalo. Spásný okamžíček spadl s nebe. Stojím s mnoha přáteli a známými kousek za Větrným Jeníkovem. Krásné hmoždění uprostřed květnových dnů. Uprostřed plácku ohraničeného poničenou kamennou zdí co pamatuje dobrých i zlých tři stovky let. Hlodal ji čas i ničitelé chtivý otesaných kamenů ležících mlčenlivě kolem stejně mlčenlivých hrobů více než dvou set židovských souvěrců z blízka i vzdálenějších míst tohoto kousíčku naší Vysočiny. A pak že se krade jen dneska. Krade se neustále. Ukradené kameny posloužily k úpravě snad jednoho, pokud se mi to správně doneslo, jednoho zápraží jednoho domu. Psal se nějaký rok po druhé světové válce. Tehdy se už vědělo, že nikdo živý nepřijde položit kamínek na stélu svých předků. A tak pár kamenů sem, pár kamenů tam. Jakoby se nic nestalo. A mrtvým není třeba se omlouvat...
Čtenář jistě pochopil, že oním místem hmoždění asi tří desítek lidiček byl židovský hřbitůvek ve Větrném Jeníkově. Spíše, kousek za Jeníkovem, kousíček za starým mlýnem co nemele drahně let. Co pamatuje mlynáře a hrobníka v jedné osobě. Co zatraceně dobře všechno pamatuje, ale nic nikomu nepoví. Za to já mám zatraceně dost chutí se rozpovídat. Tenkrát byl krásný čas. Časný den naplněný krásným činěním. Kácely se suché stromy, řezaly ulámané větve, sekala tráva, vyváželo hnijící plesnivé lupení a stavěly se poválené pomníky.
Psal se rok 1998. To to utíká. Čas běží a běžel nejen lidem. Běžel i hřbitovům. Na zdejší však čas nezbýval. Na zdejší jakoby se paměť vytratila a cesta zarostla hložím. Né že by se o něm nevědělo. Vědělo. Tohle do té doby zanedbané místečko bylo zaevidováno mezi nemovité kulturní památky a dostalo číslo. A když je něco očíslováno, tak to s tím očíslovaným místem jde ať se děje něco a nebo se neděje vůbec nic. A tady se nedělo. Až do našeho prvního památného hmoždění se za krásou jednoho malého místečka, o kterém si troufám tvrdit, že patří ke skvostům naší krajiny. Zelení paličkovaná brož osázená časem broušenými žulovými kameny prokládanými jiskrným křemenem a trsy barvínku. A jmény a jmény těch, co kšeftovali dům od domu a rodili a láteřili a vůbec se chystali rozběhnout se světem až na samý jeho konec. Až sem. Na židovský hřbitov ve Větrném Jeníkově.
Práce a poesie. Taková jsou naše každoroční navštěvování. Naše rok co rok upocená hmoždění od jednoho konce ke druhému. Od ranní rosy po večerní stmívání s vůní vyhrabaného čista. To se to pak kouká, načuhuje, oči poulí na tu krásu krásoucí co naše utahané ruce dotáhly až do nádherna. A to všechno jen tak. Bez nároků na honorář, na pochvalný list. Jen těch drobných výtek co jsem musel vyslechnout od kolegů, že jsem párkrát o našem činění napsal pár řádků. Letmých zmínek. Aby se alespoň něco vědělo o těch, co chodí zdarma pro radost a pro krásu hrabat se v lupení a klopýtat s náručemi spadaných větví. To aby ta nemovitá kulturní památka byla dál kulturní a nemovitost zůstala dál nemovitou a očíslovanou.
Naše pracovní návštěvy střídají návštěvy náhoné, zvědavé, odborné a kontrolní. Mezi náhodné patří dvě návštěvy policie, která tady vyšetřovala krádež dvou náhrobníků a nedávno krádež takřka všech zbývajících kamenných desek chránících obvodovou hřbitovní zeď. Pachatelé zůstali nezvěstní. Mohou se radovat, mnout si ruce a nebo si vykračovat po vydlážděné hale své movité residence. Ale, pozor. Časy se mění. Při jedné naší náhodné návštěvě byla zaznamenána návštěva zcela ojedinělá, mimořádná, takovou tady nikdo z nás nepamatuje. Návštěva vlastníka. Přijel, určitě se dlouze a pečlivě rozhlížel a pak přistoupil k rozpadající se zdi a připevnil na ni nevelkou bílou tabulku s tímto česky psaným textem:
ŽIDOVSKÝ HŘBITOV VE VĚTRNÉM JENÍKOVĚ
ZALOŽEN ASI V POLOVINĚ 17. STOLETÍ. MEZI PŘIBLIŽNĚ 250 DOCHOVANÝMI NÁHROBKY TÉŽ CENNÉ POMNÍKY BAROKNÍHO A KLASICISTNÍHO TYPU, Z NICHŽ NEJSTARŠÍ POCHÁZÍ Z R 1652. OBŘADNÍ BUDOVA ZBOŘENA. POHŘBÍVALO SE TU PŘEDEVŠÍM Z MĚSTEČEK ÚSOBÍ A HERÁLCE.
KULTURNÍ PAMÁTKA CHRÁNĚNÁ STÁTEM.
HŘBITOV VLASTNÍ A PEČUJE O NĚJ FEDERACE ŽIDOVSKÝCH OBCÍ V ČR.
Tak už to v životě chodí. Někdo chodí. Chodí a hrabe a nosí a uklízí a má velikánskou radost, jak se mu to jarní hmoždění zase vydařilo. Letos uplynulo 12 let od našeho prvního nadšeného zvelebování. Pracantů sic zpropadeně ubylo, ale zrodila se tradice. Jediný rok nebyl židovský hřbitůvek ve Větrném Jeníkově ponechán na pospas osudu. Tradičně nepřišel nikdo z místních obyvatel. Nikdy nepřišel ani vlastník s pečovatelem, aby shlédli onen nepřeberný a nepřehlédnutelný zástup pěti lidiček, kterak se na celý jeden den zabydlel na onom očíslovaném malém hřbitůvku, aby pak před setměním odešel naplněn nezměrnou pýchou tam kdesi u srdíčka, že udělal cosi velikánského na tak malém místečku uprostřed naší krásné Vysočiny.
Jeden z českých básníků nám chtěl věnovat báseň: Vám poděkování a lásku Vám... ,ale verše už nedokončil. Řekli jsme mu totiž, že s tím zvelebováním hodláme dál pokračovat, ať to poděkování nechá na pozdější dobu.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)