Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
10.12.: Výroba ruchostrojů s Veronikou Svobodovou v jihlavské galerii

10.12.: Stavba dětského pavilonu Nemocnice Nové Město na Moravě jde do finále

9.12.: Jan Vičar obdržel francouzskou cenu Akademie umění za grafiku

9.12.: Adventní a vánoční čas v třebíčském muzeu

8.12.: Zapalme svíčku...

8.12.: Vrátka v Třebíči převzala nový sociální automobil

8.12.: Přednáška Prusko-rakouské války pohledem archeologie v jihlavském muzeu

8.12.: Jihlavský filmový klub uvede švédský film Sedmá pečeť

7.12.: Zoo Jihlava se zapojila do výměny samců babirus

7.12.: Pančava v Jihlavě soutěží o Cenu české krajiny

7.12.: Nezapomeňte si koupit dálniční kupón na rok 2019

6.12.: Změna ve svozu bioodpadů v zimním období v Jihlavě

6.12.: V neděli 9. prosince začíná platit několik novinek ve vlakovém jízdním řádu

6.12.: Uhynul oblíbený samec tuleně obecného Artos

6.12.: Pomáhat je hračka

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
8) Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

7) Zloděj od svatého Jana…

6) Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

5) Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

4) Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

3) Atentát na Vladimíra Iljiče v Kollárově škole

2) Kalamita na lince A

1) Děda, jehož se Husák bál

Dřevěné mlýny, Bedřichov

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 24.12.2011
Já bych rád k Betlému...
Já bych rád ... Ale kam. Klouby zlobí a tak nikam. Snad jen ve vzpomínkách. Koukám kolem sebe a nejistě se navracím do dětství. Co všechno člověka napadá při pohledu na malý vánoční stromeček co nevoní a svíčky nekapou po koberci a stromeček nestojí na oprýskaném štokrleti, ale na skříňce s televizorem.
Moje první vánoce. Protektorátní vánoce. Bydleli jsme tenkrát v Židovské ulici. V zatuchlém domku ve dvoře. Malá předsíňka, žebřík na půdu, vpravo kuchyňka, vlevo ložnice. Okna kousek nad zemí. I nešikovný malý kluk tam vylezl. Záchod pár metrů přes dvorek. Studená latrína. Voda přes dvorek. Litinový dřez s nápisem Frühauf Iglau a s mosazným kohoutkem. Ve tmavém forhausu. Vánoce. Na dárky si né a né vzpomenout. Snad jen na útlou pohádkovou knížku o myškách. Maminka mi z ní pravidelně četla. A nikdy bez slziček nedočetla. Byly to smutné pohádky. A nesly se smutnou dobou. Dodnes ta lítost ve mně zůstala. Stačí okamžik a přispěchá. Míchá se mi do radosti i do smutku. Po válce mi brožovanou knížku vyvázal pan Ruda, co měl knihařskou dílnu v Šilerce, dnes Benešově ulici. Mám ji doposud. A snad více jak dvacet let jsem ji neotevřel. Je v ní příliš mnoho smutku.
Protektorátní Vánoce. Malý stromek. Smrček to byl. Ozdobený papírovými řetězy a jablíčky vycpanými vatou. Papírovými kouličkami a domečky posypanými jiskřivými krystalky. Ještě dlouho po válce odpočívaly v krabici. Nahradily je třpytivé skleněné koule. Modré a stříbrné. Tatínek si potrpěl na modrou barvu. Pak jsme se přestěhovali do Znojemské č. 20. Velký byt. Vysoké stropy. Vysoký stromek. Musela to být jedlička, co měla větve dále od sebe. Tatínek si potrpěl na ozdůbky na delších stříbrných nitkách. A mezi tím visely bonbóny ve střapatých obalech. Prvně fondánové. Později jsme ručně balili čokoládové kaštany. Tenkrát se prodávaly vážené. A byla po nich sháňka. A dárky? Knížky, stavebnice, svetry, tepláky. A po štědrovečerní večeři hajdy ven na procházku. To tehdy všude v oknech svítily stromky. V domech na náměstí i v ulicích. V poschodích i v přízemí. Půlnoční bohoslužby byly o půlnoci a druhého dne se pěly koledy. U minoritů vedle velkého betléma, který je dodnes instalován stále na stejném místě a odpoledne se zpívalo v sirotčinci. Vše dirigoval důstojný pan páter Veselý.
A zase stěhování. Nárožní dům v Minoritské ulici č.1, první poschodí. Tady zavedl otec novou vánoční tradici. Ke stromečku jsme přicházeli svátečně ustrojeni, za zvuku koledy Narodil se Kristus Pán, kterou nám vyhrávalo gramorádio Tesla-Phillips s blikajícím zeleným magickým okem. Na stromku prskala jedna či dvě prskavky, to podle toho, kolik se Ježíškovi podařilo jich zapálit a pod stromkem kroužil v oválu elektrický rychlíkový vlak s dvěma zelenými vagóny. Kdeže je mu konec.
Neměl bych zapomínat na velkou proměnu, která nastala po únoru 1948. Do školy přestal chodit jak Mikuláš, tak Ježíšek. Stromeček dostal název jolka a do dveří se vecpal Děda Mráz. Ale jen do školních. Do našich dveří stále tiše kráčel Ježíšek a velkým pokojem zněly dál koledy. A také nás přibylo. Přistěhoval se k nám dědeček Josef a babička Marie. Dodnes si vzpomínám, jak dědeček vyžadoval do talíře vařící polévku a pokud v ní byly nudličky, zůstávaly mu ve vousech ještě po obědě. Babička byla tichá. Jen dohlížela na talíře, aby měla stejně polévky jako dědeček. Někdy si žádala přidat půlku naběračky. Zatrápená babka, říkával dědoušek Josef a dával nám s bratrem tajně kouřit fajfku. Děda Josef. Kdysi řezník v Černovicích u Tábora. Měl bernardýna Barika. První válku prožil v Karpatech a svůj šťastný návrat přisuzoval malé porcelánové sošce Panny Marie, kterou měl po celou válku v kapse v blůze na prsou. Soška pak stávala dál na nočním stolku mojí maminky. Kam se pak poděla, nevím.
Nadešel čas a já převzal úděl Ježíška. V paneláku bylo třeba mít borovičku. Držela dlouho jehličí. Pod stromečkem jsem stavěl figurkový betlém zakoupený v Charitě v roce 1968, kdy cenzura nestačila všechno zakázat. A také jsem přikoupil velký papírový betlém od malíře Kubašty, který jsem pak spolu s dětmi instaloval rok co rok v kapličce sv. Antonína nad Rounkem. Je tam k vidění dodnes, byť už se o jeho stavbu stará jiná mladá rodina z Vyskytné nad Jihlavou. Život šel dál a po roce 1989 se vše změnilo k nepoznání. Dnes slavíme vánoce sami s manželkou. Pod malým umělým stromečkem stojí hodně starý malinkatý papírový betlémek. Objevil jsem jej v jedné modlitební knížce. Dcera si staví stromeček na druhém konci světa. Veliký. Ale s malým betlémem z Česka a s českými ozdůbkami z perníku a slámy. Syn má na stole jen vázu s větvičkami a jmelím. Slaví panelákové vánoce sám se svým čtyřnohým kamarádem.
Přeji všem čtenářům Regionalistu krásné vánoční vzpomínání a ničím nerušenou štědrovečerní pohodu.
24. prosince 2011 ve 14 hodin odpoledne
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)