Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
20.10.: Zloděj ukradl v jihlavské prodejně desítky zubních kartáčků

20.10.: V čem chybují obchodníci při vyřizování reklamací

20.10.: V Telči se zastaví Legiovlak

20.10.: Přednáška Východní pobřeží USA v Třebíči

20.10.: Přednáška Středověké hrady, život v míru a válce v jihlavském muzeu

20.10.: Opilý muž se ve Velkém Meziříčí vyboural

20.10.: Muzeum rekordů v Pelhřimově má další přírůstek - knihu leteckých snímků Pehřimovsko z nebe

20.10.: Mezi Světlou nad Sázavou a Dolní Březinkou srazil vlak šestatřicetiletého muže, ten na místě zemřel

20.10.: Dyje není jediná voda v národním parku; projděte se třeba k podyjským rybníkům

19.10.: Zvon v kostele sv. Víta v Zahrádce ponese jméno Josef, na památku pátera Josefa Toufara, který v městečku působil

19.10.: Studenti navrhli nové autobusové nádraží Jaderné elektrárny Dukovany i parkovací dům

19.10.: Počty aut na Třebíčsku rostou; přibývá i elektromobilů

19.10.: Policisté zachránili lidský život; odradili sebevraha od skoku z rozhledny

19.10.: Pacientům s chronickou nemocí předepisují lékaři v nemocnici v Novém Městě na Moravě léčebné konopí

19.10.: Muž z Jihlavska dluží své dcerce na výživném téměř deset tisíc korun

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 24.12.2011
Já bych rád k Betlému...
Já bych rád ... Ale kam. Klouby zlobí a tak nikam. Snad jen ve vzpomínkách. Koukám kolem sebe a nejistě se navracím do dětství. Co všechno člověka napadá při pohledu na malý vánoční stromeček co nevoní a svíčky nekapou po koberci a stromeček nestojí na oprýskaném štokrleti, ale na skříňce s televizorem.
Moje první vánoce. Protektorátní vánoce. Bydleli jsme tenkrát v Židovské ulici. V zatuchlém domku ve dvoře. Malá předsíňka, žebřík na půdu, vpravo kuchyňka, vlevo ložnice. Okna kousek nad zemí. I nešikovný malý kluk tam vylezl. Záchod pár metrů přes dvorek. Studená latrína. Voda přes dvorek. Litinový dřez s nápisem Frühauf Iglau a s mosazným kohoutkem. Ve tmavém forhausu. Vánoce. Na dárky si né a né vzpomenout. Snad jen na útlou pohádkovou knížku o myškách. Maminka mi z ní pravidelně četla. A nikdy bez slziček nedočetla. Byly to smutné pohádky. A nesly se smutnou dobou. Dodnes ta lítost ve mně zůstala. Stačí okamžik a přispěchá. Míchá se mi do radosti i do smutku. Po válce mi brožovanou knížku vyvázal pan Ruda, co měl knihařskou dílnu v Šilerce, dnes Benešově ulici. Mám ji doposud. A snad více jak dvacet let jsem ji neotevřel. Je v ní příliš mnoho smutku.
Protektorátní Vánoce. Malý stromek. Smrček to byl. Ozdobený papírovými řetězy a jablíčky vycpanými vatou. Papírovými kouličkami a domečky posypanými jiskřivými krystalky. Ještě dlouho po válce odpočívaly v krabici. Nahradily je třpytivé skleněné koule. Modré a stříbrné. Tatínek si potrpěl na modrou barvu. Pak jsme se přestěhovali do Znojemské č. 20. Velký byt. Vysoké stropy. Vysoký stromek. Musela to být jedlička, co měla větve dále od sebe. Tatínek si potrpěl na ozdůbky na delších stříbrných nitkách. A mezi tím visely bonbóny ve střapatých obalech. Prvně fondánové. Později jsme ručně balili čokoládové kaštany. Tenkrát se prodávaly vážené. A byla po nich sháňka. A dárky? Knížky, stavebnice, svetry, tepláky. A po štědrovečerní večeři hajdy ven na procházku. To tehdy všude v oknech svítily stromky. V domech na náměstí i v ulicích. V poschodích i v přízemí. Půlnoční bohoslužby byly o půlnoci a druhého dne se pěly koledy. U minoritů vedle velkého betléma, který je dodnes instalován stále na stejném místě a odpoledne se zpívalo v sirotčinci. Vše dirigoval důstojný pan páter Veselý.
A zase stěhování. Nárožní dům v Minoritské ulici č.1, první poschodí. Tady zavedl otec novou vánoční tradici. Ke stromečku jsme přicházeli svátečně ustrojeni, za zvuku koledy Narodil se Kristus Pán, kterou nám vyhrávalo gramorádio Tesla-Phillips s blikajícím zeleným magickým okem. Na stromku prskala jedna či dvě prskavky, to podle toho, kolik se Ježíškovi podařilo jich zapálit a pod stromkem kroužil v oválu elektrický rychlíkový vlak s dvěma zelenými vagóny. Kdeže je mu konec.
Neměl bych zapomínat na velkou proměnu, která nastala po únoru 1948. Do školy přestal chodit jak Mikuláš, tak Ježíšek. Stromeček dostal název jolka a do dveří se vecpal Děda Mráz. Ale jen do školních. Do našich dveří stále tiše kráčel Ježíšek a velkým pokojem zněly dál koledy. A také nás přibylo. Přistěhoval se k nám dědeček Josef a babička Marie. Dodnes si vzpomínám, jak dědeček vyžadoval do talíře vařící polévku a pokud v ní byly nudličky, zůstávaly mu ve vousech ještě po obědě. Babička byla tichá. Jen dohlížela na talíře, aby měla stejně polévky jako dědeček. Někdy si žádala přidat půlku naběračky. Zatrápená babka, říkával dědoušek Josef a dával nám s bratrem tajně kouřit fajfku. Děda Josef. Kdysi řezník v Černovicích u Tábora. Měl bernardýna Barika. První válku prožil v Karpatech a svůj šťastný návrat přisuzoval malé porcelánové sošce Panny Marie, kterou měl po celou válku v kapse v blůze na prsou. Soška pak stávala dál na nočním stolku mojí maminky. Kam se pak poděla, nevím.
Nadešel čas a já převzal úděl Ježíška. V paneláku bylo třeba mít borovičku. Držela dlouho jehličí. Pod stromečkem jsem stavěl figurkový betlém zakoupený v Charitě v roce 1968, kdy cenzura nestačila všechno zakázat. A také jsem přikoupil velký papírový betlém od malíře Kubašty, který jsem pak spolu s dětmi instaloval rok co rok v kapličce sv. Antonína nad Rounkem. Je tam k vidění dodnes, byť už se o jeho stavbu stará jiná mladá rodina z Vyskytné nad Jihlavou. Život šel dál a po roce 1989 se vše změnilo k nepoznání. Dnes slavíme vánoce sami s manželkou. Pod malým umělým stromečkem stojí hodně starý malinkatý papírový betlémek. Objevil jsem jej v jedné modlitební knížce. Dcera si staví stromeček na druhém konci světa. Veliký. Ale s malým betlémem z Česka a s českými ozdůbkami z perníku a slámy. Syn má na stole jen vázu s větvičkami a jmelím. Slaví panelákové vánoce sám se svým čtyřnohým kamarádem.
Přeji všem čtenářům Regionalistu krásné vánoční vzpomínání a ničím nerušenou štědrovečerní pohodu.
24. prosince 2011 ve 14 hodin odpoledne
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)