Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
18.4.: Z policejního deníku: rvačka na ulici; herní konzole se muž nedočkal; krádež kola z garáže

17.4.: Třebíč má suvenýrovou euro bankovku

17.4.: Staňte se průzkumníkem městské divočiny

16.4.: Z policejního deníku: poškození pracovního stroje a krádež jeho vybavení; nález hlavic německých ručních granátů ve studni; distributor drog dopaden

16.4.: U Hamerského rybníka u Mrákotína budou kvůli opravě silnice mobilní semafory

16.4.: Policisté se zaměřili na železniční přejezdy; řidiči často porušují pravidla

16.4.: Husova ulice v Havlíčkově Brodě se dočká opravy, bude mít nový povrch i dopravní značení

15.4.: Za okny muzea v Třebíči jsou k vidění poslední majitelé panství z rodu Valdštejnů

15.4.: Z policejního deníku: posprejovaný vlak; opilý muž se válel na zemi, nadýchal 3,59 promile; alkohol a drogy za volantem

15.4.: Parčík u Žižkovy mohyly na Přibyslavsku prochází revitalizací

15.4.: Díky nové metodě pomůžou gynekologové v jihlavské nemocnici desítkám žen

14.4.: Z policejního deníku: vloupání do chalupy; muž zaplatil zálohu za auto, které nikdy neviděl; žena skončila na záchytce

14.4.: Ve Starči u Třebíče vysázeli dobrovolníci u cyklostezky další jabloně a slivoně

14.4.: V jihlavské zoologické zahradě se zabydluje levhart perský z Polska

14.4.: Rozhodněte o letošní Absurditě roku - káva z pytlíku, pomlázky neprodávat či chutná koronaviru víc v malých nebo velkých obchodech

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 1.7.2012
Nejužší dům v Jihlavě...
Čas neúprosně plyne stejně jako stránky novin. Psal se rok 1999 a Jihlavské listy přinesly článek o nejužším domě v Jihlavě v Hluboké ulici č. 9. Celkem třináct let od té doby uplynulo a na místo nešťastného ohlédnutí, které prý třináctka přináší, stojí před námi šťastný domeček. Zvenku i uvnitř voní novotou a hrdě se vypíná na obdiv kolemjdoucím. Byl zbudován někdy počátkem druhé poloviny 18. století. Začátkem 20. století mu hrozilo zhroucení. Část hradby a sklepa se počala rozpadat. Vydržel. Zůstal stát. A ještě se stačil protáhnout o pár místností, z nichž závěrečná komora měla a stále ještě má šířku pouhých 120 cm.
Nejmenší, nejužší, nejnižší, zkrátka nejdům. Kde se nachází. On se patrně nacházel. Už se nenachází. Stejně jako Sněhobílá a později Stará ulička. Velmi dobře se na tu křivolakou uličku dlážděnou kočičími hlavami pamatuji. Patřila k jihlavským Stínadlům. Tady jste mohli potkat Rychlé Šípy. Tady se proháněla starobylost s tajemnem a romantikou. Tady stál dům č. 6. Dveře a nad nimi okno. Zastavěná myší díra.
Kam se vydat. Kde jinde stojí nejužší či nejmenší dům ve městě. Pojďme do Palackého ulice. Nedávno mě zahřálo u srdíčka, když jsem uviděl lešení halící dům č. 15. A za pár dnů už zářil do ulice svěží světlezelenou barvou. Jaká to pastva pro oči. Secesní fasáda tiše postávala u chodníku a já se nepřestával vynadívávat. Co by tomu řekl pan Zimmermann. Bydlel tady skoro padesát let. V roce 1847 zde hospodařila Agnes Gmentová a právě z této doby adresář města uvádí, že zastavěná plocha domu obnáší pouhých 17 čtverečních sáhů. Líbezný domeček s tragickými osudy. Odtud byla počátek protektorátu vystěhována židovská rodina Karla Weinbergera. Manželka Anna, dcery Etta a Hilda a syn František. Čekal je nový domov ve Skvrňově u Kolína a pak cesta do Terezína a do koncentračních táborů Trawniki a Raasika. Všichni zahynuli. A po válce se tragika navrátila. Zdejší obchodník textilem pan Jan Tuček byl komunistickým režimem souzen, odsouzen a popraven.
Kousek odtud je proluka. Tady stály dva rovněž útlé domy č. 4 a 6. Dvě poschodí, dvě okenní osy, v přízemí krámek a vstupní dveře do domu. Na č. 6 bylo hodinářství pana Aloise Králíčka. Hodinářská to rodina pocházející z Batelova. A zase bychom mohli uvádět všechny dávné majitele a podnájemníky. Stovky všelijakých osudů. Co dnes komu řeknou jména Seemüller, Renauer, Walentschek, Hiltscher, Strobl, Nic. Jen dům tady po staletí stál, aby jednoho dne ulehl do sutin a zmizel kdesi na skládce. A aby ten konec nebyl veselý, odehrála se tady další tragédie. Pan Alois Králíček spolu s manželkou Marií byli tady jednoho rána gestapem zatčeni a pro napomáhání útěku Židu Goldmannovi popraveni zastřelením v Kounicových kolejích v Brně v červnu roku 1942. A pak že proluka je pouhé nic. Nic po domě bývá vždycky něco. Ať už malého, velkého, veselého nebo smutného.
Co dům, to historie. Domu i jeho obyvatel. A dům vedle domu, to je město. Naše město. Dbejme o město, dbejme o každý dům. A příště si znovu můžeme popovídat o lidech.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)