Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
21.10.: Výsadba ovocných stromů na ovčí pastvině

21.10.: Největší česká medaile a Světová růže pro pelhřimovské Muzeum rekordů

20.10.: Kraj Vysočina vydává nástěnný kalendář s motivem vzrostlých stromů

20.10.: Filmový klub v Jihlavě uvede snímek Kytice na motivy balad K.J. Erbena

20.10.: Dvořákova hudba rozezní New York

19.10.: Záchranáři na Vysočině sdílí data o pacientech s krajskými nemocnicemi, uložené údaje šetří čas

19.10.: Padesát let kulturního domu Máj v Pelhřimově

19.10.: Koncert Komorního orchestru Filharmonie Gustava Mahlera v Třebíči

19.10.: Horácké divadlo uvede v premiéře hru Svatý Václav

19.10.: Filmaři poznávali Vysočinu, Třebíč je okouzlila

18.10.: Zaměstnanci třebíčské nemocnice vysadili lípu ke 100. výročí ČSR

18.10.: Telč ochutná Italské dvojhubky Marty Kučíkové

18.10.: Novorozené děti v Třebíči bude hlídat 28 nových monitorů dechu

18.10.: Na Oktobeerfestu zvítězilo konopné pivo

18.10.: Lékárna v pelhřimovské nemocnici se přesune do hlavní budovy

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
8) Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

7) Zloděj od svatého Jana…

6) Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

5) Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

4) Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

3) Atentát na Vladimíra Iljiče v Kollárově škole

2) Kalamita na lince A

1) Děda, jehož se Husák bál

Dřevěné mlýny, Bedřichov

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 23.12.2012
Vánoce, Vánoce přicházejí...
Marně vyhlížím to typicky české předvánoční poblouznění. Ze žádného okna se neline libá vůně pečeného cukroví. Není slyšet jediná písnička rozjařené hospodyňky nad výsledkem své práce. Rohlíčky se povedly. Pracny jsou už teď k nakousnutí. A nad tím vším poletující vůně vanilky a kakaa a hřebíčku a vánočky.
Vánočka, to je pro mne kuchyňský klenot. Miluju vánočku k čemukoliv a nebo jen tak ke žmoulání na sucho. Dělala ji maminka, dělá ji moje žena. Já jenom koukám a postávám a už už čekám, až se plech vytáhne z trouby. Pamatuji na kuchyňský kachlový sporák, kde se přikládalo dřevem. Pamatuji na plynovou troubu. Dnes se vánočka peče v elektrickém sporá ku. Tak či onak, stále to je ta naše česká vánočka. A což teprve, když v ústech ucítíte rozinky a opečené nastrouhané mandličky.Mňam. Jsem zvědav na tu zdejší. Bude česko americká. Jiná mouka, jiný cukr, jiné kvasnice, jiná voda, jiný tuk. Ale české ručičky dokážou zázraky. Bude k jídlu. Bude k pošmakování, k pošušňání, k pomlaskání. Bude mě navracet o sedmdesát let nazpátek. Už tenkrát jsem se jí cpal. A to byla, prosím, vánočka protektorátní. S kunerolem a ošizená o kde co. Ale byla.
První vánočku jsem ochutnal v Židovské ulici. Bylo to za protektorátu a ulice byla samozřejmě přejmenována. Pak jsem ji ochutnal ve Znojemské ulici. Ale ani té se přejmenování nevyhnulo. Po válce se jmenovala Malinovského. Nakonec jsem vánočku pojídal v Minoritské ulici. A té to pojmenování zůstalo dodnes. Teď už bydlíme mnohem dál a dnes dokonce ještě dálejc nežli dál a vánočce je to úplně jedno. A mám-li být upřímný, mně je to také jedno. Hlavně, aby se objevila v celé své kráse na stole. Ale proč to všechno povídám. Všechny Štědré dny měly u nás v rodině stále stejný pořádek. Nejdříve byla večeře. Rybí polévka a pak rybí řízek se salátem. U stolu s námi sedávali za protektorátu maminčiny dva sourozenci. Po válce pak prarodiče z tatínkovy strany. Dědoušek Josef byl chlapisko a jako bývalý řezník měl rád vařící polévku. Ještě na talíři mu musela bublat. Babička byla houžvička a měla co dělat, aby udržela lžíci. Vždycky jsme na ni museli čekat až dojí. Pak proběhlo nadělování. Tatínek odešel do pokoje, aby pomohl Ježíškovi urovnat dárky. Pak zazvonil zvonek a my ostatní vstoupili. Vždycky to byla velikánská radost. Jen jsem tenkrát nemohl pochopit, proč ostatní slzeli. To jsem pochopil až o mnoho let později. Samou radostí si může člověk i pobrečet.
Po Ježíškovi se u nás scházeli ostatní nájemníci v domě. Ve Znojemské ulici to byla jen stará paní Janoušová, Měla ráda šódo a cukroví ukusovala jen pomalu. O to více vyprávěla a my všichni tiše naslouchali o starých zlatých časech. V Minoritské ulici bylo lidiček více. Bývalo to hlučnější posezení spojené s ochutnáváním všeho napečeného cukroví co dům dal. Pak se připíjelo na zdraví, někdy více, aby zdraví vydrželo, a pak došlo obvykle na politiku. To bývala hádanice. Dva nesmiřitelné tábory si vyčetly kde co a závěr tomu udělaly až uplakané ženské tváře na obou stranách barikády. Smíření proběhlo v tichosti. Obvykle se pustil gramofon s Čochtanem a pak písničky. Dodnes si pamatuji, Když večer zaplanou hvězdy nad Vltavou a nebo Nikdy se nevrátí pohádka mládí ... Moje či naše vlastní vánoce probíhaly na chalupě. Dobrodružstvím bylo jít do lesa tajně pro stromek. Celý vesnice tam chodila. A pak se sedělo, jedlo a povídalo a čekalo na vánoční pohádku v televizi. A závěr. Dodnes jsou pro mne vánoce něčím výjimečným. Děti se nám rozběhly do světa a tak je trávíme jen spolu s manželkou. Ale nikdy si nepřipadám sám. Samotu si nepřipouštím. Vzpomínám. Přehrabuji se ve svých vzpomínkách a píšu. Třeba jako právě teď. Venku svítí kalifornské slunce. Zelené listí stromů se pohupuje ve vánku. Vnuk si brnká na basovou kytaru a vnučka jemně buší do piána že Pramínek vlasů jí ustřihnu potají ...
Až přijde večer, na domcích se rozzáří tisíce žároviček. Ulice bude plná světýlek, ale za okny bude tma. Lidé mají ve zvyku odjíždět kamsi na večeři a navracet se až pozdě. Pořád se tady někam chvátá. Auta jezdí zbytečně tam a stejně zbytečně nazpátek. A cukroví, no, jak jinak. Nakoupí se ještě ráno na Štědrý den v supemarketech. A se slevou. Zcela náhodně jsme dnes zjistili, že ten krásný americký vánoční stromeček vůbec nevoní. Je vysoký 1,5 metrru a stál 36 dolarů. To ten náš, třeba neučesaný a pokřivený smrček, co jsme jej tajně uřízli v lese, voněl vždycky. A voněla i vánočka, vonělo cukroví a voněl celý ten vánoční čas. A proto jsem o tom všem dnes psal. Važme si vůně českých Vánoc!
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)
Kácení v Jihlavě
- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)