Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
18.3.: Z policejního deníku: šestnáctiletá dívka byla opila a agresivní; zloděj kradl alkohol a současně napadl zaměstnance prodejny

18.3.: Ulice Hybrálecká v Jihlavě bude od pondělí 25. března z důvodu oprav uzavřena, objížďka povede po ulicích Romana Havelky a Okrajová

18.3.: U Pacova někdo postřelil brokovnicí orla mořského, má zlomené křídlo

18.3.: Jihlavané cvičením podpoří lidi s roztroušenou sklerózou

17.3.: Z policejního deníku: muž nalezl tříštivý granát; zloděj ukradl sazenice jedlí a smrků

16.3.: Z velkomeziříčského zámku: sbírka měřidel

16.3.: Výstava nástěnných kuchařek - Dobré samo se chválí v třebíčské galerii Tympanon

16.3.: Večerní prohlídky Moučkova domu ve Žďáře nad Sázavou

15.3.: Řidiči, jezděte opatrně, dávejte pozor na putující žáby, jsou to přirození regulátoři třeba komárů

15.3.: Z policejního deníku: žena naletěla podvodníkovi, přišla o 150 tisíc korun

15.3.: Oprava hradu Kámen pokračuje, zatím se podařilo odkrýt otvor původního rozetového okna, přibude třeba i pavlač

14.3.: Z policejního deníku: nehoda si vyžádala dva zraněné, řidič nadýchal téměř 1,5 promile

14.3.: Psychologická pomoc pro rodičky a maminky nejen v šestinedělí v havlíčkobrodské nemocnici

14.3.: 14. březen 1939 - Poslední večerní "křty" jihlavských Židů

13.3.: Z policejního deníku: falešný telefonát připravil muže o 360 tisíc korun; zloděj si odnesl z chaty padesát litrů slivovice

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 4.1.2013
Okna dokořán se nekonají
Okno. Okno do světa. Okno do domu. Každý dům má okna a každý to ví. Také tady v San Diegu jsou domy plné oken. Malých a velikánských. Mám ale jeden zajímavý postřeh. U nás doma se okna otevírají, ať už jsou do ulice a nebo do dvora či do zahrady. Naše okna mají křídla jako ptáci. Rozletí se do široka a často spolu s průvanem zamávají záclonou na pozdrav.
Bývaly doby, že se v oknech vyhřívaly šedovlasé stařenky a čile rozmlouvaly s kolemjdoucími. Přísní tatínkové nabádali z oken své ratolesti k poslušnosti a nejedou hrozivě pohrozili. Okna bývala výkladními skříněmi. Honosila se květinami a ta na venkově nabízela celou škálu různých pelargonií. Bývala také okna nemytá, zaprášená a špinavá. Zkrátka a dobře, podle oken bylo možné soudit lecos o těch, co byli za nimi. A zdejší okna. To jsou takové šoupačky nahoru dolů a nebo do stran. Všichni tady nosí brýle proti sluníčku a okna opatřují žaluziemi, Nikdo se ve zdejších oknech neukazuje, Všude je po celé dny zataženo. Všechna okna jsou smutná, taková ustaraná. Otupělá těmi věčně zamhouřenými žaluziemi. Při procházkách, a né že bych byl příliš zvědavý, není na co pokoukat. Domy civí doblba a je úplně jedno, zda mají okna malá, široká nebo úzká a nebo velikánská jako obchodní vitríny.
Naproti našem domu bydlí rozvedený otec. Čas od času si přiveze do domečku své dva syny a právě teď je má u sebe, protože jsou prázdniny. Podle oken se to usoudit nedá. Žaluzie jsou zataženy a nikde živáček. Nikdo tam rozpustile netahá za nic. Ticho. Každé ráno přijíždí mladé děvče, jakási chůva či vychovatelka. Ona vstoupí do domu, pan otec vyjde, sedne do auta a odjede. V oknech se nic nepohne. Hluchoněmé domy mě dokážou rozesmutnit. Okna zarytě mlčí a já se marně namáhám představit si těch více jak osm hodin naprosté nicoty za zataženými žaluziemi. Slunce venku vesele svítí, ptáci zpívají, listí na stromech se zeleně pohupuje, ale dům nic. Okna brvou nehnou. Odpoledne otec přijede, vystoupí, vybere poštu a zmizí v domě. Po chvíli vyjde slečna, sedne do svého automobilu a odjede. A dům zase nic. Celý večer, celou noc nic. Den běží za dnem a okna nemají co povídat. Mají si co povídat alespoň ti uvnitř, za okny. Nevím. Snad. Zlatá česká okénka. Dřevěná a rozviklaná, i ta neprodyšně nabubřelá plastová, ale užvaněná a ustaraná. Večer se radostně rozzáří, pak pohasnou a uloží se ke spánku a ráno zasednou rozmrzele ke snídani a pak hurá, koukat do ulice nebo kamsi do nebe a dívat se a dívat ...
Jen jednou se mi stalo, že jsme šli liduprázdnou ulicí, kde mezi domy postávaly jen auťáky, když tu pojednou se ozval pronikavý štěkot jakéhosi psího mrněte za oknem. Okno bylo vidět, pejska vidět nebylo. Byl jenom slyšet. Ale bylo vidět, že je čipera, protože žaluzie se bouřlivě třásly a štěkot neustával, byť jsme pokračovali v chůzi dál. Kdo ví, jak ten pes vypadal. Jaký asi je jeho páníček. Další pokračování procházky proběhlo už v tichosti, jen v jednom okně mě manželka upozornila na drobnou zajímavost. Nebyly tam žaluzie. V okně stály tři velké cestovní kufry. Patrně je omrzelo stát někde v koutě a necestovat a tak se vybatolily do okna a koukaly. V duchu jsem je politovat. Ahoj, kufry!
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)