Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
18.3.: Z policejního deníku: šestnáctiletá dívka byla opila a agresivní; zloděj kradl alkohol a současně napadl zaměstnance prodejny

18.3.: Ulice Hybrálecká v Jihlavě bude od pondělí 25. března z důvodu oprav uzavřena, objížďka povede po ulicích Romana Havelky a Okrajová

18.3.: U Pacova někdo postřelil brokovnicí orla mořského, má zlomené křídlo

18.3.: Jihlavané cvičením podpoří lidi s roztroušenou sklerózou

17.3.: Z policejního deníku: muž nalezl tříštivý granát; zloděj ukradl sazenice jedlí a smrků

16.3.: Z velkomeziříčského zámku: sbírka měřidel

16.3.: Výstava nástěnných kuchařek - Dobré samo se chválí v třebíčské galerii Tympanon

16.3.: Večerní prohlídky Moučkova domu ve Žďáře nad Sázavou

15.3.: Řidiči, jezděte opatrně, dávejte pozor na putující žáby, jsou to přirození regulátoři třeba komárů

15.3.: Z policejního deníku: žena naletěla podvodníkovi, přišla o 150 tisíc korun

15.3.: Oprava hradu Kámen pokračuje, zatím se podařilo odkrýt otvor původního rozetového okna, přibude třeba i pavlač

14.3.: Z policejního deníku: nehoda si vyžádala dva zraněné, řidič nadýchal téměř 1,5 promile

14.3.: Psychologická pomoc pro rodičky a maminky nejen v šestinedělí v havlíčkobrodské nemocnici

14.3.: 14. březen 1939 - Poslední večerní "křty" jihlavských Židů

13.3.: Z policejního deníku: falešný telefonát připravil muže o 360 tisíc korun; zloděj si odnesl z chaty padesát litrů slivovice

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 16.1.2013
Dobrý den, Ameriko
Netoužím po žádných velkých výletech. Jsem nadmíru spokojen z každého docela obyčejného všedního dne, který mohu tady v San Diegu prožít. Vstávám před sedmou hodinou, ale probouzím se dříve. Ležím a poslouchám startování a odjíždění aut parkujících poblíž našeho domu. Z dálky ke mně doléhá monotonní hukot věčně uchvátané dálnice sever-jih a obdivuji se všem těm, kteří pobývají v blízkosti této komunikace. Občas přeletí nad domem helikoptéra a ještě méně je slyšet pronikavý jekot sirén chvátající ambulance. Dnes ráno hustě pršelo a ochladilo se. Vstával celý dům. Rušno bylo ve všech třech koupelnách. Americká snídaně se odbyla vodou a ovocem, naše česká se drží tradice. Čaj, chléb s máslem, káva, jádra roztodivných ořechů. Doma chroupeme mandle. A pak krátké rozloučení a dům se vyprazdňuje. Vnuk odjíždí na univerzitu a paní domu s vnučkou jedou do servisu na výměnu olejů a na nákup.
Zůstávám doma spolu s manželkou, velkým psem a papouškem. Na ulici a kolem domu začíná být rušno. Blíží se osmá hodina. Přijíždějí auta se školáky. Nikomu se do deště moc nechce. A některým ani do školičky. I to se za mých dětských let stávalo. Nakonec se objevují dva velké žlutě zářící školní autobusy. Každý tady nemá na auto a nebo má jen jedno a s tím rodiče jezdí do práce.
Předpověď na dnešní den se odborníkům vyplnila do puntíku. Je kolem deváté a sluníčko vykukuje z mraků. Na chodnících se objevují první pejskaři se svými mazlíčky. Většina pejsků má teplé oblečky. Zima je zima. V mém americkém domečku přifukuje klimatizace. Teploměr ukazuje 18.9 stupňů Celsia. Sedím v křesle u okna a sleduji zprávy z domova. Žádná sláva. Spíš chmurno a nehostinno. Český rozhlas Region mě informuje, že se doma chystá přelomový protikuřácký a protialkoholní zákon. Tady se v restauracích nekouří a první, co vám přinesou před jídlem na stůl, je obyčejná pitná voda s ledem. Jihlavské listy píší o přípravách prvních přímých voleb našeho prezidenta, ale také o novoročních opilcích, požárech a dopravních nehodách. Tady byl na nový rok až podivuhodný klid. Jihlavský deník zase spočítal, že školních dětí bude na vesnicích pořád stejně. Bodejť by nebylo. Jsme pořád stejní. Já se o to snažím i tady, daleko od domova. Libuji si v obyčejných všedních dnech. Snažím se nemít žádný problém. Za ten jediný a největší považuji zdraví. Dělám všechno pro to, abych si ho hýčkal. Jenže stárnutí je neodvratné a vetře se všude. Teď jej cítím v levém koleni. Zmínil jsem se paní domu a hned mi koupila meducínu, jak říkával můj děd, krém IcyHot Arthritis. Zabral. Na chvilku se mi ulevilo. A chvilka je dost času na radost.
Kolem poledního přijeli všichni domů. Radostí byl kopec. Vše se vydařilo. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že dnes ráno jeden policista zachránil matku a dvě malé děti z hořícího domu. Přijel tam ještě před hasiči. Požár uvěznil matku na balkóně v prvním patře odkud zoufale volala o pomoc. Policista ji přesvědčil, aby mu děti spustila dolů. Všechny je pochytal do náruče. Zachránil i matku. Okolí jásalo. Stal se hrdinou. Nechal prý se slyšet, že by to udělal každý policista. Byla to jeho povinnost. Ovace odmítl. Ta zpráva mě hluboce oslovila. Cítil jsem dojetí. Všude na světě jsou báječní docela obyčejní lidé. A vůbec k tomu nic nepotřebují. Stačí mít srdíčko na správném místě. I tady, v Americe, odkud k nám domů přicházejí povětšinou jenom informace o mordech a násilnostech. Právě proto jsem tady rád v každém obyčejném dni. V čase, kdy lidé jezdí do práce, kdy nakupují, kdy kropí zahrádky a nebo zametají spadané listí. Netoužím po velkých výletech. Velký je pro mne každý americký všední den. Tak tedy, dobrý den, Ameriko!
Ladislav VILÍMEK


Vydáno 16.1.2013
No, konečně
Je sobota, sedm hodin ráno. U nás doma v Česku o devět hodin více. Hledám na internetu poslední nejčerstvější zprávu z domácího politického dění. Kdo postoupil do druhého kola prezidentských voleb. Nabídl mi ji Český rozhlas radiožurnál. Postoupili pánové Schwarzenberg a Zeman. Ten první se zaštítil heslem Pravda vítězí a zpěvem naší hymny. Druhý, jako správný politik, hledí už daleko dopředu, bude to souboj levice a pravice. Vetřela se mi úvaha. Koukám na svoje dvě ruce a napadá mě, co bych asi dělal, kdybych neměl jednu z nich. Pravou nebo levou. Pravou i levou klepu písmenka na počítačové klávesnici.
Pravou píšu psacím písmem a maluju a tluču kladivem a dveřma. Levou se chytám zábradlí a utírám si zadek. Nemám navybranou. Všechny potřebuji. Pravou i levou. Vzpomínám si, že po válce, když jsem nastoupil do první třídy, každý žáček musel psát pravou rukou. Leváci byli peskováni a pohlavkováni. Já byl pravičák a tak jsem se zařadil mezi ty správné žáčky. Dnes se ve školách může psát levou rukou bez problémů. Pravá si alespoň odpočine. Jak dál a k čemu ji takový levák používá, to nevím. A je mi to jedno. Já používám obě ruce a nedovedu si bez nic život představit. Neumím a ani si nechci vybavit další volbu prezidenta jako souboj levice a pravice. Proboha, lidi, potřebujeme obě. A nejen ruce. Třeba i strany. Co bychom si počali bez obou stran. Žádná cesta nevede rovně. Každá se klikatí. Jednou je třeba zahnout doleva, podruhé zase doprava. Důležité je udržet se na cestě a vyvarovat se karambolů.
Z další pravolevé meditace mě vyvedla americká hospodyně. Jede se nakupovat. A tady se to stalo. Zrovinka dneska. Osudový okamžik. Před léty jsem při jednom ze zdejších pobytů navštívil čínskou restauraci. A protože mi tam nadmíru chutnalo, napsal jsem jim česky do pamětní knihy : Moje srdce patří Česku, můj žaludek této čínské restauraci. Spolu s anglickým překladem a fotografií celé naší rodiny to bylo vyvěšeno ve vestibulu této restaurace zvané Mandarin. Věřte nebo ne, všichni jsme se dnes po více jak šesti letech potkali. V milionovém San Diegu při nákupu v jednom velkém supermarketu. Přál bych vám vidět tu vítací scénu. Přiznám se, vymluvil jsem se na ostré sluníčko, ale slzy nebylo možné udržet. Čínsko české přátelství. Uprostřed Ameriky. Tak by mělo přátelství vypadat. Úplně jsem zapomněl na naši domácí levici a pravici. Inu, když se potkají lidi s lidmi, pendrek na tom záleží.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)