Narození dítěte je zázrak, dar a naděje vtělená do přicházejícího človíčka. Od pradávna doprovázely zrod života rituály uvítání a příchod dítěte byl oslavován. Vedle narození zdravého dítěte, vedle radosti ale tisíce let stála bolest a prázdnota po dítěti, které při porodu zemřelo.

Medicína současnosti umí za pomoci dokonalé techniky pomoci i dětem, které by před pár desítkami let byly odsouzené k úmrtí. Péče o nedonošené děti a nemocné novorozence je čím dál dokonalejší. Mez, kdy je schopen nezralý človíček přežít a žít dále se nazývá hranice životaschopnosti - viability. Tato hranice je posouvána stále do nižších týdnů těhotenství. Ne vždy je dopřáno malému nezralému miminku přežít. Míra nezralosti v komplexu fungování tělíčka může být tak velká, že při nejlepší snaze a pomoci úžasně dokonalého přístrojového vybavení malé miminko umírá.

Hranice schopnosti přežít je v současnosti v ČR 24 týdnů. Tak jak se zlepšují možnosti léčebné péče, zlepšuje se i vyhlídka na život bez omezení a handicapů. V souvislosti s tím se objevuje množství etických otazníků a nejistoty. Kam až lze pomocí techniky a medicínského umu jít. Odkdy je "dobré" zachraňovat extrémně nevyzrálé děti?" V současné době miminka, která se vejdou „do dlaně“ většinou přežívají.

Předčasný porod a nemoc novorozence provází velký strach o toto dítě. Místo radosti a uvítání, která k porodu patří, prožívají rodiče nedonošeného nebo nemocného dítěte šok v rovině těla i duše. Prožívají reálný pocit selhání, viny, strach a zoufalství. Není to jen jednorázový děj- péče o těžce nezralé nebo závažně nemocné dítě je péči intenzivní a dlouhodobou. Rodiče jsou nastaveni od přírody k ochraně dítěte- intenzivní péče dítě odděluje od rodičů, vytrhává je z náruče mámy proto, aby mohla zachránit. Touha maminky chránit je opakovaně zraňována léčebnými zásahy nutnými pro přežití. Zásadně nutná vazba mezi matkou a dítětem, která víceméně automaticky vzniká při porodu, je narušena ve své podstatě. Maminka i táta se vztahu k dítěti musí učit. Z toho může pramenit dlouhodobá nejistota v péči o dítě, neadekvátní strach a obrovská touha stále chránit.
To že miminko vyzrává několik týdnů mimo tělo maminky, se promítá do celého jeho organismu i do vyzrávání jemných nervových struktur a propojení mezi nimi. Z toho mohou (nemusí) pramenit obtíže v dalším vývoji. Orgánové systémy mohou být ve svém vývoji trochu jinak nastaveny a dítě může mít více zdravotních obtíží. Nad vývojem dítěte těžce nezralého nebo nemocného tak visí množství otazníků.

Poslední tři desítky let se krystalizuje skupina rodin, která vychovává dítě, jež se narodilo s nízkou porodní hmotností (pod 2500 g). Tyto děti měly různý stupeň nezralosti a s tím souvisejících možných obtíží. Jde o skupinu malých pacientů, bývalých dětí nedonošených, která má své specifické zdravotní, psychické a i výchovné problémy.

Péče o tyto děti a rodiny se stává stále náročnější objemem i nároky na kvalitu a komplexnost. Následná péče by měla zahrnovat péči o fyzické zdraví, včasnou rehabilitaci hybnosti a smyslů je-li třeba. Musí zahrnovat péči o rodiče, kteří předčasným porodem a bojem o život dítěte, utrpěli různě hluboké trauma. Má zahrnovat další péči o zdravý psychosociální vývoj dítka v kontextu rodiny a školy.

Pacientská skupina nedonošených dětí a zachráněných těžce nemocných novorozenců se vyčlenila zponenáhlu i tak, jak počet přežívajících miminek roste. (V současnosti jde téměř o více než 8 % dětí nízké porodní hmotnosti - asi 10 000 rodin ročně.) Na světě se ročně narodí cca 16 milionů nedonošených dětí. Proto byl 17. listopad vyhlášen dnem předčasně narozených dětí. V rámci připomínky palčivosti péče o tyto děti a jejich rodiče se uskutečňuje tradiční řetěz akcí v ČR. Jednou z akcí je i bohoslužba za „děti do dlaně“. Je prosbou za nedonošené děti, jejich rodiče a ty, kdo se o ně po porodu a celé následné roky starají. Novorozené dítě vstupuje do vztahů k rodině a okolí, dozrává do vztahu k sobě a hodnotám univerzálně lidským a člověka přesahujícím. Člověk je nejen bytostí tělesnou a rozumovou, ale veškerý jeho život se odehrává i v dalších rozměrech.

Bohoslužba, věnovaná nedonošeným dětem a jejich rodičům je připomínkou všech rozměrů života člověka. Protože bez síly vzájemné mezilidské pomoci a někdy i pomoci osudu péče dlouhodobě vyčerpává, vede k slzám, narušeným vztahům a bolesti. Má být výrazem naděje, prosbou a poděkováním. Je věnována všem, kteří provázejí dítě od okamžiku předčasného porodu až po roky dalšího vývoje a jsou průvodci rodičů na jejich cestě nejistoty, obav i radosti.

Je prosbou za sestry a lékaře, aby měli moudrost v rozhodování nad postýlkami maličkých.
Je prosbou za rodiče, kteří přijali dítě v jeho nemoci a vedou jej životem.
Je díkem za každé zachráněné dítě a za dar života, i když někdy znamená velkou tíži.
Je věnována i dětem, které zdravé být nemohou.
Je vzpomínkou na děti, které při porodu a po porodu zemřely a jejich rodičům.
Je díkem za děti, které běží dál životem ve zdraví.