Ale pěkně od počátku. Letěli jsme přes Mnichov, Lufthansou. Ta jako vzorná, politicky korektní firma má multikulturně složenou posádku, ale – protože je to její mnichovská část – posádka je oblečená v bavorských „trachtech“ (v dirndlech). Té čínské letušce to docela slušelo.

Na pekingském letišti se musí před příchodem k pasové kontrole udělat otisk palce. Než jsem se mohl začít rozčilovat, řekli mi, že já nemusím. Důvod byl zajímavý – lidé nad 70 let věku nemusí tuto proceduru absolvovat. Bral jsem to jako jakýsi „favour“, dosud jsem měl pocit, že je věk výhodou jen pro zlevnění jízdného při lyžování v Alpách. Aspoň něco.

O pár metrů dál bylo další překvapení. Visela tam cedule žádající sundat pokrývku hlavy a jít pomalu, neboť je – neviditelným přístrojem – prováděno měření vaší teploty. Prošel jsem, asi jsem horečku neměl.

Přijel jsem, abych u příležitosti českého státního svátku (28. září) promluvil na českém velvyslanectví na slavnostní recepci (můj projev je na www.klaus.cz). Kromě toho jsem byl na několika jednáních a diskusích v čínských centrálních orgánech a bankách. Debaty byly velmi otevřené, ale politika se tam neřešila. Zaujaly mne tyto momenty:

- My říkáme, že pomalý růst německé ekonomiky zpomaluje ekonomiku českou. Oni říkají, že pomalý růst světové ekonomiky zpomaluje ekonomiku čínskou. Z této strany to vůbec nevidíme;

- znám to z literatury, ale živě jsem to ještě nikdy neslyšel: ekonomický růst je nyní v Číně „consumption driven“ (tažený spotřebou), nikoli jako celá minulá desetiletí exportem (export-driven growth);

- vím, že je Čína „měnovou zónou“ (oblastí s jednotnou měnou), ale že není „optimální měnovou unií“ (podobně jako Evropská unie). Jedna společná měna je proto pro Čínu – nepřiznávaným – problémem. Proto rozdíly mezi jednotlivými čínskými provinciemi nestačí řešit politika fiskální (rozpočtová), mají pocit, že musí pomoci i politika měnová. Protestoval jsem – fundamentalisticky – proti pojmu „strukturální měnová politika“, ale musím přiznat, že Čína je „pouze“ 140 Českých republik a že můj fundamentalismus asi musí jít stranou. Přesto jsem polemizoval;

- jeden z generálních ředitelů jedné velké čínské komerční banky, který se definoval tím, že ho jako dítě fascinoval český krteček a jako mladíka Pavel Nedvěd, řekl pěkně „it’s time to have friends“ (je čas mít, či si dělat přátele), protože to, že „oni jedí hůlkami a my vidličkou a nožem není důvodem nedělat byznys.“ Ve svém projevu na naší státní recepci jsem řekl, že některé odlišnosti je třeba přijmout a respektovat a že „je to způsobeno nejen odlišnými historickými tradicemi a naší příslušností k evropské kultuře a civilizaci, ale i existencí jiného politického systému.“

Hůlkami jíst neumím, ale musím se přiznat, že jsem nemohl konzumovat – dobrou – čínskou nudlovou polévku, protože ty dlouhé nudle se lžící nabrat nedaly. Je to asi opravdu všechno složitější.

Na státní recepci bylo připomenuto, že 70. výročí navázání diplomatických vztahů s Čínou bylo v roce 1949 zcela originální – byli jsme, tedy Gottwaldova vláda, pátí nejrychlejší na světě, kdo s tehdy novou Čínou navázal diplomatické vztahy.

Oslavy se zúčastnili i vysocí představitelé ČLR, v čele s náměstkem ministra zahraničí pro Evropu, který přednesl velmi kultivovaný projev zcela věcného typu. I on se ale přiznal ke krtečkovi a ke znalosti Prahy, přecpané turisty. V podstatě mne těšilo, že všichni z nich zdůrazňovali mé zásluhy o česko-čínské vztahy.

Navštívili jsme také jednu z největších bank světa, Bank of China sídlící v supermoderní budově. Jednání bylo vysoce sofistikované. O České republice leccos vědí.

V ekonomii často diskutujeme alternativní modely transformace. Modelový extrém na jedné straně, tzv. šoková terapie, která je pouze nikde nerealizovanou politickou nálepkou, na druhé straně tzv. gradualismus. Racionální, u nás uskutečněná, varianta je někde mezi. Vždy jsme ale hodnotili čínský model jako příklad gradualismu. Po dvou letošních návštěvách Číny začínám mít pocit, že tam není realizován ani gradualismus – mluvíme-li o systémových změnách, ty tam teď žádné neprobíhají. Přesto se mi zdá, že technický pokrok a mezinárodní obchod dělají své a čínská ekonomika proto enormně roste. I letos to bude mezi 6 - 6,5 %.

Moc nuancí čínského života jsme nemohli postřehnout. Jeden z účastníků úterní večeře na ni přijel trochu pozdě, neboť musel jet veřejnou dopravou. To by samo o sobě za komentář nestálo, kdyby to nebylo proto, že jeho služební auto má na státní poznávací značce takové číslo, ze kterého vyplývá, že auto nesmí v úterý použít. Mám strach, že to u nás Greta spolu s Piráty zavedou také velmi rychle.

Zajímavé bylo, že jsme za tři dny neslyšeli slovo komunismus a komunistická strana. Je to vysoce kontrolovaná, centralizovaná, v našem pojetí nesvobodná společnost, ale není to komunismus. Všude přítomné jsou kamery, jejichž záběry se centrálně (pro mne nepředstavitelně jak technicky) uchovávají a vyhodnocují. Jednotlivci dostávají tzv. sociální kredity a ty se jim podle výsledků nejrůznějšího posuzování zase odebírají (např. když přecházíte na červenou). Když jich máte málo, nemůžete do ciziny. Když jich máte ještě méně, nemůžete si ani koupit lístek na vlak, nemůžete studovat atd. Od nového roku má být zaveden systém kreditů i pro firmy.

Když člověk neumí čínsky, ráno si v hotelu otevře aspoň deník China Daily. V den našeho odletu zpátky, v pátek 27. září, tam byla uveřejněna celá řada statistik v souvislosti se 70. výročím založení ČLR (v předcházejících dnech jsme všude ve městě viděli intenzivní přípravy na tento svátek, který bude 1. října). Zaujala mne například data o neuvěřitelně vysoké migraci vesnického obyvatelstva Číny do měst: v roce 1949, tedy v okamžiku založení ČLR, žilo ve městech 10,7 % lidí. V roce 2018 už to bylo téměř 60 %. To jsou čísla, proti kterým je „masová migrace“ do Evropy kapkou v moři. Čína tento transfer dokázala absorbovat, ale nezapomeňme, že to bylo v jedné zemi. Nikoli mezi zeměmi, natož kulturami.

Ve stejném čísle deníku China Daily vyšel článek profesora literatury a historie Liu Dongchao o patriotismu. Píše, že „patriot je člověk, který miluje, podporuje a brání svou zemi [...] patriotismus představuje jádro (core) národního ducha (spirit) [...] kultivovat patriotismus, zejména mezi mládeží, bylo vždycky částí čínské tradice a etiky [...] patriotismus zajišťuje nezávislost a důstojnost lidí.“ Autor dodává, že to patří k mnohatisícileté čínské tradici a že „patriotismus jako základní prvek národní zodpovědnosti je důležitý dnes, stejně jako kdykoliv v minulosti.“ Prohlédl jsem pozorně celý tento deník, protože mne zaujalo, že u jediného tohoto článku byl dovětek, že „tento text nutně nevyjadřuje názor redakce China Daily“. Žádný jiný článek tento dovětek neměl, znamená to nesouhlas, nebo strach redakce z prosazování něčeho ještě neschváleného?

Jeden večer jsme byli na slavné pekingské kachně, sice dobré, ale v prostředí příliš sterilním (čili nečínském). Daleko lepší byl oběd ve skutečném hutongu, který Vám dá možnost nahlédnout do opravdové Číny. I to jídlo bylo daleko lepší.

Poslední večer jsme byli ve starém Pekingu v jazzovém klubu. Hráli tam nesmírně kvalitně a jedna věc se potvrdila – jazz je globální. Tento soubor by mohl hrát tento jazz i ve smíchovském Jazz Docku, ale i v newyorkském Blue Note. To nám Big Brother ještě neznemožnil. Jeho snahu o to ale vidím na všech těchto třech místech světa – od sebe tak vzdálených. Big Brother je všude.

29. září 2019