Zastupitelé proto na svém zářijovém zasedání projednávali návrh na zvolení vhodného názvu, a to nejlépe v podobném duchu jako mají okolí ulice F. X. Šaldy, Vlasty Javořické nebo Poláčkova, tedy podle spisovatelů z přelomu 19. a 20. století, kteří měli úzký vztah k Vysočině.
Mezi návrhy byl proto například Josef Svatopluk Machar, Karel Hlaváček nebo Rudolf Těsnohlídek.

Pracovní skupina pro pojmenování ulic nakonec navrhla jako ideální možnost ulici pojmenovat po básníkovi České moderny Antonínu Sovovi (26. února 1864 – 16. srpna 1928), který byl narozen a pochován v nedalekém Pacově.
Antonín Sova byl český básník a prozaik, přední představitel generace 90. let a básnického impresionismu. Jeho otec, venkovský učitel a regenschori, byl prvním básníkovým učitelem i v oblasti umění, zejména hudby. Citově však byl Sova vázán více k matce. Její smrt roku 1879 a otcův nový sňatek patřily k intenzivním zážitkům, jež se později objevily v několika spisovatelových dílech.

Velký význam pro Sovovo básnické zrání mělo lukavecké přátelství se sestrami básníka Jaroslava Vrchlického, které mu přiblížily poezii lumírovců. Gymnázium Sova studoval nejprve v Pelhřimově, Táboře a od roku 1880 v Písku, kde v polovině 80. let maturoval. První básnické příspěvky otiskl ještě za středoškolských studií pod pseudonymem Ilja Georgov.

Po maturitě odešel Sova do Prahy studovat práva, ale zanedlouho musel pro nedostatek finančních prostředků studií zanechat a vrátit se domů. S pomocí básníka A. Heyduka, s nímž se seznámil v Písku, a J. Vrchlického se roku 1886 uchytil v Ottově Slovníku naučném a o rok později nastoupil místo písaře-protokolisty ve zdravotním referátu pražského magistrátu. Aktivně se účastnil práce ve spolku beletristů Máj a v literárním odboru Umělecké besedy.

Roku 1892 navštívil Itálii. V roku 1895 podepsal kolektivní vystoupení spisovatelů a publicistů manifest České moderny. V letech 1898–1920 byl ředitelem pražské městské knihovny. V této funkci byl vyslán roku 1901 na exkurzi do knihoven v Německu a Belgii. Těžká, bolestná choroba (s největší pravděpodobností syfilis), která se u Sovy projevila již před světovou válkou, mu nakonec znemožnila volný pohyb.

Dílo Antonína Sovy bylo ovlivněno symbolismem a impresionismem. Sova začal publikovat v 80. letech, kdy vládla české poezii díla lumírovců a ruchovců. Podobně jako jeho vrstevníci se Antonín Sova bránil vlivu předchůdců. Z této doby pochází sbírky Květy intimních nálad (1891) a Z mého kraje (1892).

V pozdější době se Sova soustředil na přírodní a subjektivní lyriku. Sbírka Zlomená duše (1896) má autobiografické rysy, v chronologickém pořádku zachycuje dramatické konfliktní události, které měly pro autorův život klíčový význam. Sovova přírodní lyrika (Ještě jednou se vrátíme, 1900) je spojena s jihočeským krajem, jeho milostná poezie (Lyrika lásky a života, 1907) je psána písňovou formou.

Sova svými díly útočil proti společnosti a dával najevo protispolečenské postoje celé mladé generace (Vybouřené smutky, 1897, Údolí nového království, 1900, Dobrodružství odvahy, 1906). V jeho dílech se zároveň objevuje vlastenectví a hledání morálních a společenských hodnot. Např. sbírka Zpěvy domova (1918), která vznikla za 1. světové války, obsahuje vlasteneckou lyriku, básník v ní vyjadřuje svůj odpor k válce.

Autonín Sova byl také autorem prozaickým. Také v próze Sova usiloval vyjádřit rozsáhlou škálu pocitů člověka zápasícího o harmonii. Jeho pojetí prózy bylo subjektivní a lyrizující (napž. Próza, 1898, Ivanův román, 1902, Výpravy chudých, 1903 a Pankrác Budecius, kantor, 1916).