Jak probíhá obnova vodohospodářské infrastruktury v Jihlavě? Jaký je stav potrubí pod povrchem? A existuje vůbec světlo na konci tunelu havárií a oprav? O tom jsme si v říjnovém vydání magazínu Ježkovy oči povídali s vedoucím odboru technických služeb Michalem Horňákem.
Pokud byste všechny vodovodní a kanalizační trubky v Jihlavě položili do jedné dlouhé řady, tak vytvoříte cestu dlouhou přes 424 km, po které byste se mohli z centra města dostat třeba až do Budapeště. Některé části této cesty by byly přes sto let staré, propadnutí by ale hrozilo na jiných. „Starší infrastruktura je mnohdy profesně provedena lépe než například ta ze 70. a 80. let minulého století, kdy se používaly nekvalitní materiály,“ upřesnil vedoucí odboru technických služeb (dále OTS) Magistrátu města Jihlavy Michal Horňák. Právě on má nejlepší přehled nejen o tom v jakém stavu jsou které části jihlavské vodohospodářské infrastruktury (dále VHI), ale také jak celý systém postupně obnovit a při tom se bez většího omezení dodávky vody obyvatelům vypořádávat s množstvím havárií způsobených dlouhými léty nečinnosti předchozího správce.
Můžete stručně popsat jihlavskou VHI?
Vodovodů je v Jihlavě 202,38 km a patří sem hlavní, koncové, přiváděcí, rozváděcí či výstupní řady, a dále různé přípojky. Ty nejstarší části z roku 1917 jsou kolem Úvozu a Mlýnské ulice, některé lze najít i v historickém centru. Věkové rozpětí je tedy veliké a dají se najít snad všechny typy provedení. Hlavní řady jsou převážně z šedé litiny, pak je tady část z polyethylenu nebo azbestocementu, část přípojek je i z olova. Kanalizací je o něco více, a to 222,8 km a dosahuje stejného stáří jako vodovody. V Jihlavě je převážně jednotná kanalizace, což znamená, že je do ní svedena jak splašková, tak dešťová voda. V některých částech je samozřejmě kanalizace poddimenzována, protože mnoho let nereagovala na rozmach zpevněných ploch a ubírání půdy pro vsakování.
Mezi materiály, ze kterých je vodovodní potrubí, jste zmínil i toxické olovo – kde se objevuje a jak tyto části nahradit?
Olověné jsou většinou soukromé přípojky do domů. Spousta vlastníků totiž vůbec neví, v jakém stavu přípojky má – mnohé z nich jsou zastaralé nebo dokonce v havarijním stavu. Existují i přípojky, které jsou sice z olova, ale samotné trubky jsou pocínované, takže by neměly být zdravotně závadné. Bohužel ale vzhledem k jejich stáří a opotřebení už to cínování nebude v původní kvalitě. Pokud přijdeme na olověnou přípojku, tak na to majitele upozorníme. Většinou se tak děje při plánované obnově, kdy obcházíme vlastníky přípojek a informujeme je o tom, že jsou povinni si zajistit jejich řádný technický stav, a to nejlépe současně s probíhající obnovou.
Jak komunikace s vlastníky funguje?
Musíme zjistit, jestli je jejich přípojka připojitelná k novému řadu, případně v jakém je technickém stavu. Obsahuje to hodně vysvětlování a trpělivosti a je to velice náročné pro obě strany. Je totiž pochopitelné, že zajistit finance pro obnovu přípojky není lehké. Často se tím také celá příprava výrazně zpomalí. Na druhou stranu pokud si obnovu přípojky nezajistí, tak je dost pravděpodobné, že se pod tlakem z nového řadu porouchá a bude se muset znovu kopat do země. A to je vlastně jedna z našich priorit – kopat do země co nejméně, protože je to drahé.
Co dalšího způsobuje poruchy a kde jsou nejčastější?
Poruchy přichází, přicházet budou a přicházeli i v minulosti. Největším problémem pro vodovody jsou právě změny tlaku v tlakových pásmech a nestabilní odběry vody. Pro kanalizace jsou největším problémem přívalové deště, které když kanalizaci přeplní, tak může dojít k jejich narušení, popraskání nebo propadnutí. Často dochází k poškození také tím, že potrubí je z nekvalitního materiálu a mnohdy není v pořádku ani samotné provedení – obsyp nebo zhmotnění okolo trubek je nekvalitní a k poškození pak dochází tím, že si to dosedne na skálu nebo je proražené kamenem.
Jak havárie řešíte, a je možné předvídat, kdy a kde havárie vznikne?
Pod zem není vidět, a pokud bychom chtěli vycházet z nějakého časového plánu životnosti vodovodů, tak vzhledem k odbytému technologickému provedení některých zařízení, se z toho také vycházet nedá – mnohdy je starší potrubí v lepším stavu. U kanalizací je to jinak, zde objednáváme kamerové zkoušky, takže máme velkou část zmapovanou. Vidíme různé praskliny, propadliny nebo kaverny, které nám napovídají, na jaký časový horizont je vhodné obnovu naplánovat. Nabízí se také řešení, že se ve městě vytvoří více vsakovacích prostor. Na druhou stranu jsou ale přívalové deště v dnešní době tak časté, krátké a intenzivní, že půda ani nestihne začít vsakovat. Řešením jsou tedy různé odlehčovací komory či separátory a další technická zařízení, jako například kumulační objekty, kde se voda zpomaluje.
Jak obnova probíhá a může se vůbec město dostat do bodu, kdy bude veškerá VHI obnovená?
Obnova je nikdy nekončící proces. Na druhou otázku se dá odpovědět citací ze zákona, který říká, že: „Vzhledem k povinnosti obnovy nemůže nastat situace, že by vodovod nebo kanalizace zanikly zchátráním.“ To znamená, že je povinností vlastníka nebo provozovatele neustále sledovat stav infrastruktury a podle potřeb nebo situace provádět obnovu tak, aby byl zajištěn dostatek pitné vody i dostatečný odtah splaškové vody. V současné době máme plán na zhruba 10 let, ve kterém jsou jmenovitě uvedeny jednotlivé stavební akce týkající se převážně celých ulic nebo lokalit, které by měly být průběžně realizovány. Příprava jedné akce trvá zhruba dva a půl až tři roky s tím, že samotná realizace zabere přibližně rok. To se sice může zdát jako dlouhá doba, ale vzhledem k tomu, kolik subjektů do toho zasahuje, to již nelze více zkrátit. A pak tady samozřejmě máme místa, kde kanalizace historicky není – vlastníci zde mají jímky. K těm budeme VHI postupně rozšiřovat.
Zmínil jste, že do obnovy zasahuje kromě vás také spousta dalších subjektů – jaké myslíte?
Jak jsem již říkal, tak jednou z priorit je, aby se do země kopalo co nejméně. Veškerou obnovu proto koordinujeme s plánovanými investicemi do obnov komunikací, protože pod nimi se většinou VHI nachází. Spolupracujeme tedy nejen s odborem dopravy, ale také s odborem rozvoje města. Potom – pokud se pohybujeme v historickém centru města, do toho vstupují i památkáři. Pak do toho samozřejmě mluví i pracovníci z Útvaru městského architekta, jelikož některé lokality mají již zpracované studie a je v nich nastavena nějaká vize. V těsném kontaktu jsme i se správcem jihlavské VHI – Službami města Jihlavy. A pak do toho samozřejmě vstupují i zmínění soukromí vlastníci přípojek.
A jak je to s financováním obnovy, má na to město peníze?
Zákon přímo stanovuje, že část vodného a stočného se musí vracet do obnovy. Takže tato zákonná složka je neustále k dispozici. Velká část z těchto peněz ale odchází na opravy poruch většího rozsahu, kdy se musí vyměnit nějaký delší úsek a z opravy se tak stane obnova. Orientačně stojí jedna ulice kolem desítek milionů korun.
Pomalu se blíží zima – jaká rizika v tomto období přicházejí a jste na ně připraveni?
Na zimu se všichni snaží připravit, ale moc možností není. V zimě se dá očekávat větší množství vody, ať to bude déšť nebo tající sníh. Navíc se do kanalizace při shrnování sněhu často dostávají cizí předměty, třeba ztracené rukavice a čepice, které pak ucpávají některé části vstupů. Takže jediná příprava, kterou na zimu lze provést, je pročistit kanalizace, různá její vyústění, odlehčovací komory a separátory. Pak často bývá problémem zamrzání na domovních přípojkách, které sice jsou majetkem odběratele, ale jsou na veřejném prostranství, takže je opravujeme my.
Foto:
horní obrázek - Michal Horňák nastoupil jako vedoucí odboru technických služeb letos v červnu, předtím pracoval v soukromé firmě se zaměřením na komunální služby. Svojí práci na Magistrátu města Jihlavy nyní staví na zkušenostech s managementem většího kolektivu pracovníků.
dolní obrázek - V září se Drážní potok pod hlavním vlakovým nádražím zbarvil do zelena. Probarvení nezávadnou potravinářskou barvou pracovníkům odboru technických služeb prozradilo, kdo a jakým způsobem je na potok napojený.