Zastřelit psa, který je pro většinu majitelů jedním z členů rodiny, je neskutečná prasárna. Tím spíše, že když se tak stane při běžné procházce kousek za posledními domky, navíc v bezprostřední blízkosti cyklostezky a pod dohledem majitelů. Bohužel podobných případů zbytečně zastřelených psů se u nás stále děje spousta, každou chvíli se o nějakém podobném dozvím. Jen se o nich tak moc nepíše.

Nejde však jen o psy, kterým jejich majitelé chtějí dopřát trochu pohybu. V bezpečí nejsou ani lidé. Vzpomeňme například na toho trempa na Vyškovsku, který měl v roce 2013 fatální smůlu v tom, že narazil na člověka, který svou touhu po krvi nedokázal ovládnout. Jak jinak by mohl v temné noci vůbec vystřelit, aniž by věděl, na co míří? Místo domnělé vysoké zvěře chladnokrevně popravil nic netušícího mladého člověka, který se jen chtěl prospat pod širým nebem. Tento nápad se mu bohužel stal osudným. Nemohl tušit, že si spící postavu splete po další trofeji lačnící myslivec se siluetou honební zvěře.

Podobné případy, kdy myslivec rychleji střílí, než myslí, jsou u nás každoročním pravidlem. Pravidelně čteme zprávy o tom, jak se na některém z honů kromě lesní zvěře podařilo „ulovit“ i nějakého toho myslivce. Například toho se 14 broky v zádech po honu kachen na Mladoboleslavsku v roce 2020 nebo o rok později postřelený nimrod při střílení divokých prasat na Pardubicku.

Pokud by byli myslivci nebezpeční jen sami sobě, dalo by se to s velkou mírou nadsázky brát jako riziko povolání. Nikdo je přece nenutí běhat po lese plném po zuby ozbrojených střelců připravených vypálit po všem, co se jen trochu pohne. Bohužel ohroženi touhle smrtelnou „zábavou“ jsme všichni. A jak dokládá výše uvedený případ, zdaleka nejen v době honů.

Tragická smrt psa na Opavsku ukazuje hned na několik zásadních systémových problémů. Prvním je, že budoucí myslivci nemusí skládat psychologické testy. To by přitom u lidí, kteří běhají po veřejně přístupných místech s nabitou zbraní a střílí kolem sebe, mělo být

samozřejmé. Mnohým tragédiím by to jistě zabránilo. Psychologické testy se sice skládají při žádosti o zbrojní průkaz, ale ty jsou obecné a krvežíznivého myslivce evidentně odhalit nedokáží. Zavedl bych také věkové omezení, po jehož překročení by člověk o myslivecký průkaz buď úplně přišel, nebo musel pravidelně doložit zdravotní způsobilost. Že opravdu není s ostře nabitou zbraní svému okolí nebezpečný. Často při svých procházkách se psy potkávám myslivce, kterým je už od pohledu osmdesát let i více. Není divu, že si pak při střelbě spletou psa s liškou či dokonce spícího člověka s vysokou.

Za chybu považuji také nedostatečné označení místa, kde se zrovna střílí. Lesy i louky jsou u nás až na nepočetné výjimky veřejně přístupné a nejen v létě jsou plné lidí. O tom, že v jejich nebližším okolí aktuálně probíhá lov, se výletníci často dozví až ve chvíli, kdy zaslechnou hlasitý výstřel. S označením aktivní honitby se nikdo neobtěžuje. Sám chodím své psy pravidelně venčit i po lesních cestách a nikdy jsem žádné podobné varování neviděl. Naopak se mi už několikrát stalo, že jsem zaslechl střelbu, a to dokonce i hodně blízko. V takové situaci si vždy vzpomenu na účinný dostřel střely z kulovnice a raději hodně rychle zmizím. Naštěstí se mi nikdy nic vážného nestalo.

Ale nebylo by lepší, kdyby mě na probíhající střelby někdo předem upozornil? Nejlépe před vstupem do lesa. Ať už nějakou cedulkou nebo při hromadnějších honech organizátor, který by civilisty na případné ohrožení života upozornil. Vždyť i na mokrou podlahu upozorní speciální stojan, proč by něco podobného nebylo možné i u mnohem smrtelnějšího nebezpečí? Zvlášť, když myslivec pálí po zvířat z posedu bezprostředně sousedícího s využívanou cyklostezkou. Označit přístupové cesty cedulkou s varováním a konkrétním datem a časem střelby není nijak namáhavé, stačí je rozvěsit cestou na posed. Výrazně by to pomohlo zabránit mnohým tragédiím. Škoda jen, že takové označování místa střelby u nás není už dávno povinné.

Foto: ilustrační