Nikolaj Tymčak:

Historie vzniku sbírky: Když jsem byl dítě, chodil jsem do dětské hudební školy, hrál na knoflíkový akordeon, tím že jsem se lehce učil muzice, učitel už v první třídě mně nabídl, aby jsem se začal učit dostatečně i na ukrajinskou sopilku, se kterou by mně chtěl vzít do dětského orchestru. No a za pár měsíců jsem hrál v orchestru, se kterým jsme hráli tradiční Huculskou hudbu, vyhráli spoustu soutěži i účast v televizi. Jen v ten den jak jsem skončil hudebku, asi v 15, tak jsem zahodil i sopilku i harmoniku, a více než 20 let jsem se jich nedotknul.
V roce 2015 kamarád chtěl ve studiu nahrát vlastní písní, a říká mi, že potřebuje do písničky, aby někdo nahrál partie na flétnu. A já mu říkam, že kdysi, jako dítě jsem hrál, ale je to strašně dlouho i nemám na čem. Tak jsem poprosil brata, aby mi koupil v krámě, on mi poslal, ale ne líbil se mi zvuk, ale překvapivě jsem zjistil, že pamatují hrát, a dle sluchu dokážu zopakovat melodie. Tak jsem si říkam, koupim u nějakého hodně dobrého mistra, těch asi je hodně na Ukrajině, bude z čeho vybírat. I zjistil jsem, že není jednoduché vůbec někoho najít. Za pár týdnů našel jsem kontakt na jednoho, objednal 2, on mi je udělal, poslal, a zhruba za měsíc jsem je měl. Byla lepší než ta plastova z krámu, ale ještě to nebylo ono. Za pár měsíců jsem našel kontakt na druhého mistra, objednávku jsem čekál několik týdnů než udela, a potom ještě 3 týdny mi šla poštou. Tě oby už byli super i vzhledově i zvuk i ovládání.
Ale si říkam, já musím najít ještě něco lepší, věd není to drahý nástroj, naopak. Tak si ještě zkusím od několika najít. Narazil jsem v internete na článek o jednom mistri, co dělá moc krásné nástroje, ale je z vesnice nevím adresu, pouze oblast.
Po půl roce hledání, jsem našel člověka, který mi dal telefon na Ivana Kozačenka, to už byl starý dědeček, který už několik let se zdravotních důvodů nemohl vyrábět nástroje. Ale po hodině rozhovoru se mnou, on říka, víš co, leží u mně zajímavý kousek dřeva, se kterého jsem chtěl vyrobit píšťalu, furt jsem to odkladal, ale zkusím z něj ti ji udělat.
Práce mu trvalá 2,5 měsíce, při tom že píšťala se dělá středně 2-5 dní. Ale dědek jak ji vyráběl, tak 2 krát ho odvezla sanitka, potom nemocnice, vrátí se domů, jak má sílu, tak po trochu ji dělal. Jak ji udělal, poslal, za 2 týdny byla u mně. Nevěřil jsem svým očím, nakolik krásná byla, jak ji ozdobil, podepsal ale hlavně jaký má zvuk, že když jsem na ni hrál, tak jsem měl hisi kůži občas a některé hosté, co u mně byli, komu jsem na ni hrál. No a za týden, když jsem volal Mistrů Kozačenku, aby mu ještě jednou poděkovat a podělit se emocemi po pár dní, tak jsem se mu už nedovolal.... on už odešel, a u mně zůstala poslední jeho rukama vyrobena píšťala, píšťala od legendy.. bylo to v roce 2016
Tak tohle mně dalo strašnou ránou do hlavy a k zamyšlení, že takhle odchází legendy a tradice, a vůbec tohle vymírá.
Tak jsem si řekl, že budu zbirat kolekce sopilok od různých výrobců, koho vůbec najdu, a kdysi u mně bude největší zbirka ukrajinských sopilok na světě. A takhle se i stálo. Zatím jsem sám nenašel, kdo by měl větší. A když jsem kupoval sopilky, občas jsem nacházel a kupoval "klenoty", staré tradiční nástroje, které těžko najít i v muzeumu. Tak jsem se rozhodl že budu zbirat z Karpat tradiční dechové nástroje pastýře

Nejcennější předmět sbírky? Je jich několik. To jsou dárky od Mistrů (nejdražší je Fujara ze Slovenska za 650€), dárky od dospělých lidí z pozůstalosti po dědovi, dárek- pres 200 let stará flojara. Roh maďarskeho vola, který měří necelý metr (v Zakarpati v muzeumu, kde je několik podobných, největší je 75 cm) je více cenných i peněžně i emotivně

Nejstarší předmět sbírky? Asi kolem 200 let stará huculska flojara z Verchovyny, ale nedá se zjistit jméno kdo vyrobil a kdy přesně

Nejkurióznější předmět sbírky? Asi okarina dvojačka

Vaše sběratelské úspěchy: To že se mi podařilo tolik nástrojů nasbírat v bytě, že jsem tolik neviděl zatím v žádném muzeumu, a ještě za docela krátký čas, to považuji za velký úspěch

Další sběratelské cíle: Postupně doplnit sbirku kompletně všemi tradičními pastevnimi dechovymi nástroji ze Slovenska, Rumunska, Maďarska a Srbska. Nabídnout výstavy v muzeumach, dělat akce pro děti , na kterých by se povidalo o historii každého druhu píšťal, ukázalo se jak to zní a dát zkusit, pokud nějaké dítě bude mít nadání a chuť, chtěl by naučit to dítě hrát. A hlavně, aby lidi i mistri hudebních nástrojů, které se o to zajímají, mohli kdykoliv se podívát na vzorky, aby vyrobit podobné, aby historie nezanikla.