Jenže přišel podzim - a jak se začala snášet syroba na lesy kolem - ochladla pozvolna i dívčina láska k vodníkovi.
Mladý hospodář, syn rychtáře ze sousedního Větrného Jeníkova, se jí totiž okatě dvořil již dlouho a protože rodiče ničeho nenamítali, vkus dívčin s přicházející zimou nabral zcela jiných směrů. Vodník jí sešel z mysli, mladý statkář byl nablízku, a letní románek s vodníkem rychle vybledl a stal se minulostí.

Přišel advent, Vánoce - a hned po Třech králích starosvaté dohodli v obou rodinách svatbu. Nevěsta již totiž byla v čerstvě požehnaném stavu a tak nebylo zbytí, než v úterý před poslední lednovou nedělí, před nedělí devítníkovou, v posledním možném termínu před svatopostní dobou, uspořádat svatbu.

Nešťastný vodník zatím na opuštěné hrázi rybníka po celý podzim čekal zda jeho milovaná nepřijde - alespoň na hodinku. Ale jen studený vítr a déšť mu byly společníky v jeho osamění. Přešly Vánoce, Nový rok, a ve skučení ledového vichru vodník jen mohl vzpomínat teskně na minulé léto, kdy denně se svou milou dívkou sedával na prohřáté hrázi.

Až si o neděli Devítníku nakonec vodník dodal odvahy a ze zasněžených lesů se klopotně pěšky vydal dolů do smrčenského kostela. Doufal, že svoji milovanou alespoň spatří, či snad dokonce s ní třeba i bude moci prohodit pár slůvek.

Jenže do chrámové předsíně vstoupil právě ve chvíli, kdy farář po mši oznamoval z kazatelny ohlášky. A s hrůzou uslyšel, že jeho dívka již v úterý vstoupí do stavu manželského se synem rychtáře z Jeníkova!

Vodník zůstal jako opařený. Nevěřil svým uším a skoro pak lítostí skrze slzy neviděl na cestu, když zmatený vyběhl z chrámu a drápal se v závějích do kopce nahoru ke svému Černému rybníku...

A pak přišlo úterý. Nevěsta s rodiči i svatebčany nasedli do saní a průvod vyrazil ze Smrčné do nedalekého Jeníkova, aby tam v chrámu Narození Panny Marie byla nevěsta provdána za mladého jeníkovského statkáře.
Když přijeli k Černému rybníku, viděli, že je zamrzlý a na ledě leží sníh. A tak otec nevěsty poručil kočím, ať si zkrátí cestu přes led. Času již příliš nebylo, do chrámu daleko a přes zamrzlý rybník si všichni ušetří dobrou půlhodinku.
A v ten okamžik zasáhl zhrzený milenec.
Když totiž svatební průvod s kočáry a vozy byl přímo uprostřed velkého rybníka, náhle se prolomil led. A kočár s nevěstou i s koňmi zmizel pod hladinou v ledové tříšti - a hle, led se opět pevně uzavřel.

Toť celá pověst o nešťastně zamilovaném vodníkovi z Černého rybníka - i o ubohé dívce ze Smrčné, jeho někdejší přítelkyni.

Jenže až do našich časů někdy, když padá soumrak a vítr čeří vlny na hladině, pozorný návštěvník tu a tam zaslechne v lesním tichu pojednou náhle odkudsi z hlubin rybníka zařehtání koní...
...a i smutné lkavé zavzdychání zhrzeného milence, zdejšího vodníka.
Zaposlouchejte se!