Při cestování logicky vyvstala potřeba, do čeho si potřebné věci uložit. V minulých staletích se cestovatelským standardem staly těžké lodní kufry, které ale museli přemísťovat dva nosiči. Kdo si ovšem mohl dovolit cestovat, měl pak k dispozici i potřebné služebnictvo, které se o zavazadla postaralo. V depozitáři jsou uloženy hned dva totožné velké kufry a my už dnes můžeme pouze hádat, ve kterých koutech světa se ocitly.

Ačkoli v dnešní době je naším přítelem a pomocníkem navigace či mapa v mobilním telefonu, není tomu tak dlouho, kdy jedinou možností byla mapa v papírové podobě. Aby se s ní dobře manipulovalo, popřípadě aby ji majitel ochránil před poškozením, mohl ji vložit do speciálního obalu. Ve sbírkách tak nalezneme trojdílné skládací kožené pouzdro, vyrobené ze zelené kůže. Každá část je opatřena průhlednou výplní, kam se mapa zasunovala.

Nedílnou výbavou cestovatelů býval také dalekohled. S jedním takovým mosazným, i když dnes už bohužel nefunkčním, se můžeme setkat i v našem depozitáři. Jedná se o vysouvací trubkový monokulární dalekohled, tedy dalekohled pro pozorování jedním okem. Jedna část je pevná, tři další části jsou vlastně do sebe se zasouvající tubusy. Samotný dalekohled je uložen ve válcovitém koženkovém pouzdře.

Z oblasti indiánské vesnice vzdálené zhruba 140 kilometrů od města Veracruz pak pocházejí železné jezdecké ostruhy zdobené rytým geometrickým a vegetabilním motivem. V evidenční kartě je uvedeno, že je přivezl Bruno Piťha, který zastával pozici tajemníka a později chargé d'affaires ve 40. letech v Mexiku. Zpět do Evropy se vracel v září roku 1948 na zaoceánském parníku „Batory" patřící společnosti Gdynia Amerika Line. Do muzea předměty daroval v roce 1948 jeho otec.

V muzejní knihovně má své místo také řada cestopisů, z nichž můžeme jmenovat třeba Cestu do Francouz a Špaňhel Josefa Chmelíčka z roku 1869 nebo Missie tichomořské z roku 1854. Druhá jmenovaná kniha patřila dle poznámky uvedené na titulní straně Františku Vávrovi z Velkého Meziříčí.

Obsidiánové hroty
K zajímavým předmětům, které nás přenesou až na druhý konec světa, patří soubor šesti obsidiánových hrotů, které byly zřejmě součástí indiánských oštěpů. Mají tvar úzkého člunku, popřípadě trojúhelníku s délkou od 3 do 12 centimetrů. Obsidián je vlastně druh sopečného skla, které vzniká z rychle ochlazené lávy. Je znám svou tvrdostí a ostrými hranami, čehož bylo využíváno k výrobě hrotů na kopí. Díky ostrým hranám snadno pronikaly do masa zvířat, a tak byly tyto oštěpy efektivním nástrojem pro lov. Použití obsidiánu pro zmíněné účely bylo registrováno především v oblasti Střední a Jižní Ameriky, a to ještě v 19. století převážnou většinou indiánských kmenů.